ECLI:CZ:US:2013:3.US.1057.13.1
sp. zn. III. ÚS 1057/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jiřího Tomeše, zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2013 č. j. 3 Ads 62/2012-39, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. března 2012 č. j. 60 Ad 14/2011-83 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 24. června 2011 č. OSZ-129405-49/M-To-2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Ministerstva vnitra ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že v roce 2006 byl v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu uznán plně invalidním; do této doby vykonával službu v Hasičském záchranném sboru ČR. V roce 2009 byl komisí OSSZ v Jablonci nad Nisou jeho zdravotní stav posouzen jako částečně invalidní a s platností od 1. 6. 2009 byl stěžovateli odebrán plný invalidní důchod.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, ale jeho odvolání bylo zamítnuto. Správní rozhodnutí napadal stěžovatel žalobami, kterým bylo rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem vyhovováno a napadená správní rozhodnutí byla opětovně pro nepřezkoumatelnost a vady řízení rušena a vracena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Posledním rozhodnutím krajského soudu ze dne 8. 3. 2012 byla jeho žaloba zamítnuta a napadené správní rozhodnutí krajský soud potvrdil.
Napadený rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel za nezákonný, nerespektující obsah spisu a pro nedostatky odůvodnění za nepřezkoumatelný, a to zejména v souvislosti se závěry znaleckého zkoumání zdravotního stavu stěžovatele. Napadené rozhodnutí podle názoru stěžovatele vykazuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich byly vyvozeny.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se ve svém rozhodnutí nezabýval a nevypořádal s jeho námitkami, zejména rozpory mezi výsledky znaleckého zkoumání a lékařskými zprávami jednotlivých specialistů a posudků.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 3. 2012 č. j. 60 Ad 14/2011-83 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 24. 6. 2011 č. j. OSZ-129405-49/M-To-2011 s odůvodněním, že na rozdíl od dřívějších, soudem zrušených rozhodnutí, je rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné, z jeho odůvodnění je zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatel jako žalobce je jen částečně invalidní, přičemž napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Krajský soud dále vyložil, z jakých důkazů dospěl k závěru, že žalovaný vyhověl požadavkům soudu uvedeným v jeho posledním zrušujícím rozhodnutí.
Krajský soud v řízení provedl další důkazy a zopakoval důkaz znaleckým posudkem kolektivního znalce a po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalovaný vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu ohledně zdravotního stavu žalobce a stanovení procentní míry poklesu soustavné výdělečné činnosti žalobce, přičemž respektoval i pokyny soudu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23.1. 2013 č. j. 3 Ads 62/2012-39 zamítl.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, resp. zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, případně není-li naopak zatížen libovůlí.
Výše uvedená východiska jsou relevantní i pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to jmenovitě tvrzením, že krajský soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že ve svých závěrech vyšel z neúplného a rozporuplného posudku a nevypořádal se s jeho námitkami, a ani Nejvyšší správní soud tyto procesní vady neodstranil.
V otázce skutkových zjištění platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Není především důvod pochybovat o tom, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež byly v řízení předloženy, resp. byly podle pokynů zrušujícího rozsudku krajského soudu dodatečně opatřeny (viz doplňující posudky PK MPSV ze dne 15. 3. 2010 a 23. 8. 2010, posudek PK MPSV ze dne 16. 7. 2009 a posudky OSSZ ze dne 17. 4. 2009 a 9. 11. 2006 a zejména pak znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví Praha, katedry posudkového lékařství ze dne 24. 5. 2011), a které umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl pro rozhodnutí nezbytný. Úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily, přitom obecné soudy vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovateli obsáhle a více než podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný právě s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely posouzení zdravotního stavu stěžovatele a uznání pouze jeho částečné invalidity. Oba soudy i adekvátně vysvětlily, že jim v tomto řízení nepříslušelo posuzovat věcnou správnost odborného lékařského posouzení, jakož i odůvodnily - což bylo pro věc rozhodné - z jakých důvodů nevzbuzuje zejména výše označený znalecký posudek, spolu s dalšími provedenými listinnými důkazy, již žádných pochyb o správnosti (tedy i úplnosti) napadeného správního rozhodnutí.
Oba soudy vysvětlily, proč považují úvahy žalovaného, který při svém rozhodování vycházel zejména ze závěrů posudku kolektivního znalce, že stěžovatel nebyl plně invalidní, ale jen částečně invalidní, za správné a jeho rozhodnutí za souladné se zákonem. Oproti názoru stěžovatele je namístě úsudek, že v řízení dosažené skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Nelze se rovněž ztotožnit s oprávněností námitek stěžovatele, že napadené rozhodnutí krajského soudu trpí vadami, spočívajícími v jeho nedostatečném odůvodnění. Ani námitka, že se kasační soud nezabýval jím vymezenými kasačními důvody, neobstojí. V tomto smyslu Ústavní soud pro krátkost svého odůvodnění odkazuje na podrobné úvahy kasačního soudu, uvedené zejména na č. l. 42 - 43 spisu, resp. na hodnocení důkazů v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
Ústavní soud tak nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to jak ve vztahu k napadeným soudním rozhodnutím, tak i řízením, která jim předcházela.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu