ECLI:CZ:US:2013:3.US.1125.13.1
sp. zn. III. ÚS 1125/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti manželů Ladislava Lukucze a Hany Lukuczové, zastoupených JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2505/2012-194 ze dne 15. ledna 2013, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 336/2009-147ze dne 30. března 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 5 C 122/2008-72 ze dne 27. dubna 2009, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře jako účastníků řízení, a manželů Jana Karla a Lenky Karlové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy a vadně vyložily a aplikovaly zákon (ustanovení §230 obchodního zákoníku a §23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).
II.
2. Z napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a z dalších k ní připojených listin se podává, že vedlejší účastníci podali proti stěžovatelům žalobu o vyklizení bytu číslo 4 o velikosti 3+1, druhé podlaží, U. a o zaplacení 100 000 Kč jako smluvní pokuty; nalézací soud jejich žádání vyhověl a zároveň stanovil, že stěžovatelé nemají nárok na bytovou náhradu. Vyšel při tom z toho, že stěžovatelé sice chtěli dohodou ze dne 25. září 2003 převést svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na svého syna Michala, avšak nalézací soud pro absenci podstatných náležitostí shledal její absolutní neplatnost, a proto podle něj další v pořadí uzavřená dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky ze dne 30. ledna 2007 vstoupila v platnost; vposled jmenovaní se stali nájemci, stěžovatelé naopak o svůj titul k užívání bytu přišli. Proto soud žalobě vyhověl; zároveň uložil stěžovatelům povinnost zaplatit částku ve výši 100 000 Kč a náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozhodl tak, že ve výroku zohlednil výlučné vlastnictví bytové jednotky Lenky Karlové, částečné zpětvzetí žaloby, upřesnil výrok týkající se povinnosti vyklidit byt, a nově stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zabýval tím, zda stěžovatelé mají nějaké právo užívání předmětného bytu za situace, kdy v době před podáním žaloby byl byt převeden z vlastnictví bytového družstva do vlastnictví Lenky Karlové. Vyšel ze souhlasného prohlášení účastníků, že vedlejší účastníci se stěžovateli, ani s jejich synem, žádnou nájemní smlouvu neuzavřeli, a dovodil proto, že za absence práva bydlení svědčícího stěžovatelům v uvedeném bytě je požadavek vedlejších účastníků, aby byl předmětný byt vyklizen, požadavkem legitimním. Nad rámec uvedl, že posouzení platnosti dohody ze dne 25. září 2003 ohledně převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, není relevantní, neboť tato okolnost by nečinila převod bytové jednotky do vlastnictví Lenky Karlové neplatnou.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, v němž své námitky ohledně aktivní legitimace vedlejších účastníků zopakovali, neboť tvrdili, že dohodou ze dne 25. září 2003 svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu převedli na svého syna Michala, a proto jen tomu mohla být v souladu se zákonem o vlastnictví bytů bytová jednotka prodána a činí-li si vedlejší účastníci žalobní nároky, pak nemohou být po právu.
5. Podle Nejvyššího soudu dohoda ze dne 25. září 2003 žádné ujednání, z něhož by vyplývala úplatnost či bezúplatnost zamýšleného převodu členských práv a povinností neobsahovala; v důsledku toho neobsahovala ani ujednání týkající se stanovení ceny za převod nebo způsobu jejího vypořádání. Z toho pak rovněž vyplývá, že jejím předložením bytovému družstvu nemohlo stěžovatelům zaniknout členství v družstvu a nájem předmětného bytu a že za tohoto stavu se nemohl jejich syn Michal stát členem družstva a nájemcem bytu. Stěžovatelům jako členům bytového družstva a nájemcům předmětného bytu pak nic nebránilo v tom, aby s vedlejšími účastníky uzavřeli dne 30. ledna 2007 dohodu obsahující všechny podstatné náležitosti smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, na jejímž základě (jejím předložením bytovému družstvu) se stali členy družstva a po uzavření nájemní smlouvy ze dne 2. dubna 2007 s bytovým družstvem rovněž nájemci předmětného bytu. Za této situace odvolací soud podle Nejvyššího soudu nepochybil, pokud dovodil, že se vedlejší účastníci stali vlastníky předmětného bytu na základě platné smlouvy o převodu bytové jednotky; uvedenou smlouvu totiž bytové družstvo uzavřelo v souladu s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. s původním žalobcem a žalobkyní jako nájemci předmětného bytu a členy družstva. Shledal jako nerozhodným traktát, kde odvolací soud nesprávně dovozoval, že by se tak stalo i tehdy, "kdyby ... v době před uzavřením smlouvy o převodu bytové jednotky ... nebyli členy ... bytového družstva s právem nájmu k předmětnému bytu ...".
6. Nad rámec nosných důvodů Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k účelu ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. platí závěr o neplatnosti smlouvy o převodu bytu z vlastnictví bytového družstva i v situaci, kdy byt v budově ve (spolu)vlastnictví bytového družstva má v nájmu osoba, která není členem družstva. Úprava obsažená v citovaném ustanovení totiž k ochraně takové osoby ("nečlena" družstva) nesměřuje, a tedy ani tam, kde byt v domě ve (spolu)vlastnictví bytového družstva má v nájmu určitá osoba, není zákonem č. 72/1994 Sb. omezena smluvní volnost bytového družstva při převodu tohoto bytu, jestliže taková osoba není členem družstva; o výhradě Ústavního soudu k těmto závěrům viz bod 13.
III.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
9. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
10. O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde zjevně nejde. Odvolací soud své právní názory adekvátně odůvodnil a srozumitelně vysvětlil, proč bylo ve věci rozhodnuto způsobem, který našel svůj výraz ve výrokové části napadeného rozhodnutí.
11. Ústavní stížností stěžovatelé toliko pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresovali již dříve. Nepřípustně očekávají, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.
12. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v posuzované věci.
13. K uvedeným námitkám stěžovatelů postačí uvést pouze tolik, že podstatné náležitosti smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu stanoví zákon (a to nejen ustanovení §230 obchodního zákoníku) a na to navazující bohatá a ustálená judikatura. Jestliže Okresní soud v Kutné Hoře jednou shledal dohodu ze dne 25. září 2003 platnou, avšak vůči věřiteli bezúčinnou, pak se tak stalo toliko s účinky pro dané účastníky řízení, a proto mohl později v řízení mezi jinými účastníky učinit již správný závěr, že jde o smlouvu neplatnou. Ostatně ke kvalitě soudních rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 5 C 122/2008-72 ze dne 27. dubna 2009 a č. j. 5 C 231/2003-24 ze dne 12. července 2004 Ústavní soud dodává, že jsou na hraně přezkoumatelnosti; dodržením standardní formy a obsahu by se uvedený soud zmíněného přehmatu nedopustil. Nejvyšší soud se vyjádřil i k námitkám, znovu zopakovaným v ústavní stížnosti, ohledně označení účastníků, vymezení pojmu byt, apod. S ním se Ústavní soud ztotožňuje a v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje. Jedinou výjimkou je pasáž zmíněná v bodě 6 shora, která je nepřesná a zavádějící, protože je však míněna jen jako obiter dictum, postačí, aby Ústavní soud toliko doplnil, že smluvní volnost bytového družstva při převodu bytu, jehož nájemcem je osoba, která není členem družstva, omezena je, a to právem založeným ustanovením §22 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů.
IV.
14. Protože se stěžovatelům nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a Ústavní soud sám jiné porušení ústavně zaručených práv a svobod neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu