ECLI:CZ:US:2013:3.US.1145.13.1
sp. zn. III. ÚS 1145/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Richarda Tichého, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Mánesova 13, 350 02 Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2012 č. j. 10 Co 430/2012-205 a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 17. července 2012 č. j. 10 C 14/2010-175, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím vytýká porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž mělo dojít tím, že soud zvýšil příspěvek na výživu jeho zletilého syna Ondřeje Tichého i přes to, že jeho syn je vyučen a studiem na střední škole, která na jeho učební obor nenavazuje, nedochází ke zvyšování kvalifikace, nelze proto o něm hovořit jako o přípravě k budoucímu povolání. Podle názoru stěžovatele bylo v předmětné věci soudy nesprávně aplikováno ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), protože jeho syn je schopen se po vyučení sám živit. Přípravu na budoucí povolání nelze podle mínění stěžovatele chápat natolik extenzivním způsobem, že by v případě studia oboru agropodnikání na Střední zemědělské škole Dalovice mohlo jít u jeho syna o "neplánovitou, nahodilou a časově neomezenou přípravu".
Těžištěm ústavněprávní argumentace stěžovatele je jeho tvrzení o porušení spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), k němuž údajně došlo tím, že obecné soudy na projednávanou věc nesprávně aplikovaly ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině, aniž vzaly v úvahu, že v případě jeho syna se nejedná o soustavnou přípravu na povolání, protože syn nepokračuje na studiu na škole, která by byla vyšším stupněm proti již jím dosažené kvalifikaci. Tedy nejde podle názoru stěžovatele o studium navazující na dosud dosaženou kvalifikaci.
S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel dovozuje, že za "soustavnou přípravu na budoucí povolání lze považovat pouze takové studium, které rozšiřuje dosavadní získané vzdělání v oboru, kterému se dítě věnovalo".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Okresní soud v Chebu ve svém v pořadí druhém rozsudku zastavil řízení o povinnosti stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) platit vedlejšímu účastníkovi řízení (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) Ondřeji Tichému na výživném částku 4 000,- Kč měsíčně od 15. 12. 2010 a uložil stěžovateli platit měsíčně na výživném částku 2 600,- Kč s účinností od právní moci tohoto rozsudku. Dále okresní soud zamítl žalobu co do určení výživného ve výši 400,- Kč měsíčně od 15. 12. 2010 a vyčíslil dluh na výživném za období od 15. 12. 2010 do 31. 7. 2012 ve výši 31 200,- Kč, které je stěžovatel povinen vedlejšímu účastníkovi řízení uhradit ve splátkách po 1 300,- Kč měsíčně s účinností od právní moci tohoto rozsudku.
Důvodem zvýšení výživného na již zletilého vedlejšího účastníka byla změna poměrů, neboť o jeho výši bylo naposled rozhodováno v roce 2002 a vedlejší účastník nyní studuje ve třetím ročníku Střední zemědělské školy Dalovice. Vedlejší účastník je vyučen kuchařem. Soud prvního stupně odkázal na právní závěr odvolacího soudu, kterým je vázán, že vedlejší účastník není za této situace ještě schopen se sám živit.
Takto soudem prvního stupně určené výživné odvolací soud potvrdil ve znění uvedeném ve výroku I. napadeného rozsudku a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit dlužné výživné ve lhůtě do 31. 1. 2013.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí správně poukázaly na ustanovení §85 odst. 1 odst. 2 ve vztahu k ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Zákon o rodině vymezuje obsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem prostřednictvím neurčitých právních pojmů, takže je zřejmé, že pro určení jejich konkrétního významu je nezbytná určitá míra soudního uvážení. Ústavní soud již v minulosti v souvislosti se soudním uvážením dospěl k závěru, že ústavní přezkum je v takovém případě sice možný, ale značně omezený, jelikož se může týkat pouze posouzení, jestli rozhodnutí nevybočilo z mezí nastavených ústavním pořádkem.
Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že oba obecné soudy meze soudního uvážení nepřekročily, a rovněž dostály svým povinnostem uvedeným v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudily provedené důkazy a na základě jejich zhodnocení dospěly k závěrům uvedeným ve výrocích jejich rozhodnutí.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětil, z jakého důvodu nepovažuje současné studium syna stěžovatele za neplánovité, nahodilé a časově neomezené a naopak shledal toto studium v oboru agropodnikání za související, resp. navazující na jím absolvovaný učební obor kuchař, neboť v širších souvislostech ho lze považovat za obor, jímž dochází ke zvýšení kvalifikace, která je z hlediska dalšího uplatnění vedlejšího účastníka řízení na trhu práce žádoucí. Se zřetelem na celodenní výuku jde nepochybně o soustavnou přípravu na budoucí povolání.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba obecné soudy se při intepretaci ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině zabývaly nejen jeho jazykovým výkladem, ale do svého posouzení zahrnuly i prvek hodnocení z hlediska jejího společenského účelu, jakož i právem chráněných hodnot; své rozhodující závěry založily na specifických okolnostech projednávaného případu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09).
Ústavní soud se k otázce doby trvání vyživovací povinnosti rodiče vůči jeho dítěti vyjádřil již mnohokrát, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. III. ÚS 5/03 (uveřejněném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že "vyživovací povinnost trvá v případě soustavné přípravy dítěte na zaměstnání, tj. tehdy, pokud existuje časová a obsahová návaznost studia". Ve výše citovaném rozhodnutí, jakož i obou dalších rozhodnutích, která stěžovatel označil v ústavní stížnosti, Ústavní soud vyjádřil názor, že je plně věcí obecného soudu (a nikoliv Ústavního), jakým způsobem bude hodnotit konkrétní a specifické okolnosti jednotlivého případu, neboť Ústavnímu soudu v zásadě tato úloha nepřísluší.
Ústavní soud poznamenává, že částka, o kterou byl dosavadní příspěvek na výživu vedlejšího účastníka řízení navýšen, není při hodnocení všech hledisek natolik vysoká, aby zásadním způsobem snížila životní úroveň stěžovatele a na druhé straně vynahradila jeho synovi absenci otcovské péče.
Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele o nesprávné aplikaci, resp. interpretaci ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině, které se měly dopustit oba obecné soudy při rozhodování v projednávané věci. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu