ECLI:CZ:US:2013:3.US.1156.13.1
sp. zn. III. ÚS 1156/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Tomáše Moskaly, zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 6/5, 733 01 Karviná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2013 č. j. 30 Cdo 3820/2012 - 380, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2012 č. j. 71 Co 231/2011 - 291 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 28. března 2011 č. j. 17 C 77/2010-198, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. dubna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2013 č. j. 30 Cdo 3820/2012 - 380, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2012 č. j. 71 Co 231/2011- 291, jakož i rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 28. března 2011 č. j. 17 C 77/2010-198, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 28. března 2011 č. j. 17 C 77/2010-198 zamítl žalobu, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Moravskoslezského kraje, katastrální pracoviště Frýdek-Místek na LV č. X1 pro k. ú. Ostravice 1, obec Ostravice, a to: budovy rodinné rekreace č. e. X2 na pozemku p. č. X3, budovy rodinné rekreace č. e. X4 na pozemku p. č. X5, budovy rodinné rekreace č. e. X6 na pozemku p. č. X7, budovy rodinné rekreace č. e. X8 na pozemku p. č. X9, pozemkových parcel st. X9 - zast. pl. a nádvoří o výměře 49 m2, st. X5 - zast. pl. a nádvoří o výměře 50 m2, st. X7 - zast. pl. a nádvoří o výměře 50 m2, st. X10 - zast. pl. a nádvoří o výměře 298 m2, p. č. X11 - ost. pl. o výměře 4796 m2, p. č. X12 - ost. pl. o výměře 9375 m2 (výrok pod bodem I) a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. března 2012 č. j. 71 Co 231/2011 - 291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. ledna 2013 č. j. 30 Cdo 3820/2012 - 380 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá především vadné hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně. Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně dovodil, že se stěžovateli jako žalobci nepodařilo prokázat rozhodné skutečnosti, aniž by byl stěžovatel poučen, že dosud neprokázal svá skutková tvrzení ve věci. Podle názoru stěžovatele pochybil i soud odvolací, neboť zamítl provedení důkazu výslechem ředitele pobočky banky, který velmi dobře znal okolnosti předcházející převodu zastavených nemovitostí na žalovaného. Odvolací soud podle stěžovatele dospěl rovněž v rozporu s ust. §213 odst. 2 o. s. ř. k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy (klasifikace kupní smlouvy dle Obchodního zákoníku a posudku Ing. Urbana jako znaleckého posudku). Soudy podle stěžovatele nepřihlédly k tomu, že ty osoby, které byly v řízení vyslechnuty, mohou být motivovány k výpovědi určitého obsahu zejména pro svou angažovanost (ať už jsoucí či minulou) u žalovaného. V této souvislosti je podle stěžovatele zapotřebí citovat požadavek vážení těchto okolností při hodnocení důkazů, který mj. vyplývá i z názoru vyjádřeného v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1912/07.
Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele ponechal zcela bez odezvy nedostatky v procesním postupu jak okresního soudu tak i krajského soudu; soudy neprovedly odpovídajícím způsobem hodnocení důkazů, tyto důkazy dílem opomněly hodnotit, resp. je hodnotily zcela protichůdně ve vztahu k jejich obsahu a dále důkazy nehodnotily v jejich souvislostech a dále pak neposoudily důkazy v podobě výslechů osob (který důkazní prostředek je nutno považovat za nejméně věrohodný, pokud není podporován dalšími důkazy, zejména listinnými) z hlediska jejich pravdivosti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci Krajský soud v Ostravě vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že při dokazování postupoval okresní soud v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ust. §132 o. s. ř. Důkazní návrhy žalobce odvolací soud zamítl, neboť je posoudil jako nepřípustnou novotu, neboť tyto důkazní návrhy měly a mohly být navrženy již před okresním soudem. Svůj závěr o neprovedení navržených důkazů krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně odůvodnil. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně dovodil, že důvod neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. března 2008 nemůže být dán. Těmto závěrům odvolacího soudu nelze vytknout žádná ústavněprávní pochybení.
Rovněž dostatečně odůvodněné rozhodnutí dovolacího soudu nevzbuzuje žádné pochybnosti o ústavní konformitě jeho postupu a o dodržení pravidel spravedlivého procesu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu