ECLI:CZ:US:2013:3.US.1178.13.1
sp. zn. III. ÚS 1178/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. E. a B) L. T., oba zastoupeni JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou se sídlem Podolská 126/103, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. listopadu 2006 č. j. 11 C 123/2006-52, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2011 č. j. 51 Co 4/2010-307 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012 č. j. 25 Cdo 4000/2011-338, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. dubna 2013, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce pan Jaroslav Mareš se po žalovaných J. E. a L. T. [žalovaní ad 2) a ad 4) v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé"] domáhal zaplacení částky 1.740.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o náhradu škody, kterou mu způsobili žalovaní jako členové statutárního orgánu společnosti H-SYSTÉM, a. s., porušením právní povinnosti, přičemž za své jednání byli odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004 sp. zn. 3 T 14/2001 pro trestný čin podvodu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 14. listopadu 2006 č. j. 11 C 123/2006-52 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1.740.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Fikce uznání ve smyslu ust. §114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako jeden z předpokladů vydání rozsudku pro uznání (ust. §153a odst. 3 o. s. ř.) nastala poté, co byli žalovaní podle ust. §114b o. s. ř. vyzváni, aby se vyjádřili k žalobě do 30 dnů od případného podání odporu proti platebnímu rozkazu vydanému dne 29. května 2006 pod č. j. 39 Ro 1271/2005-20. Ve stanovené lhůtě podaná vyjádření žalovaných, že nesouhlasí s platebním rozkazem, neboť trestní řízení vedené proti nim doposud nebylo pravomocně skončeno a z obsahu žaloby je zřejmá její účelovost, soud nepovažoval za dostatečná z hlediska požadavků podle ust. §114b o. s. ř., protože žalovaní nevylíčili rozhodující skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu, ani nenavrhli žádné důkazy k prokázání svých tvrzení.
K odvolání všech žalovaných Městský soud v Praze částečným rozsudkem ze dne 25. února 2011 č. j. 51 Co 4/2010-307 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným ad 2) - ad 4) a ve vztahu k těmto žalovaným rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí o odvolání ve vztahu k žalovanému ad 1) vyhradil soud konečnému rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní ad 2) a ad 4) dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012 č. j. 25 Cdo 4000/2011-338 bylo dovolání žalovaných ad 2) a ad 4) odmítnuto a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že žalobce ve své žalobně neoznačil žádné důkazy ve smyslu ust. §120 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelé dále namítají, že nebyla splněna podmínka pro vydání rozsudku pro uznání, neboť neexistovalo právně účinné poučení podle ust. §114b odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelé dále namítají, že právní zástupce žalobce nebyl k podání žaloby řádně zmocněn a pro celé řízení neexistuje plná moc, na jejímž základě by byla JUDr. Hana Marvanová oprávněna žalobce zastupovat.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že výše uvedeným postupem soudů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces nesprávným výkladem ust. §114b odst. 1, ust. §120 a ust. §132 o. s. ř., a to z hlediska vyhodnocení provedených důkazů, resp. nedostatečným přihlédnutím ke všemu podstatnému, co vyšlo za řízení najevo. Učiněná skutková zjištění Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a zároveň v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, upravujícími vydání rozsudku pro uznání.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětné věci stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatňují tytéž námitky, které uplatnili v odvolacím řízení. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení toho, zda se odvolací soud uplatněnými námitkami řádně zabýval a jak se s nimi vypořádal. Městský soud v Praze shledal námitku nedostatku plné moci zástupce žalobce nedůvodnou, neboť z obsahu plné moci udělené "k zastupování v právních věcech týkajících se vymáhání náhrady škody vzniklé v důsledku členství v H-systému" dovodil, že pokrývá podání předmětné žaloby a zastupování žalobce v řízení, neboť žaloba se týká tvrzené náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s účastí v H-systému. Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy dle ust. §114b odst. 1 o. s. ř. a soud prvního stupně proto učinil správný závěr o tom, že v souzené věci nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu ust. §114b odst. 5 o. s. ř. a byly tak splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ust. §153a odst. 3 o. s. ř. Tento svůj závěr odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně a přesvědčivým způsobem odůvodnil.
Ústavní soud ověřil, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ust. §114b o. s. ř. Odvolací soud se zabýval podrobně všemi argumenty stěžovatelů, přesvědčivě se s nimi vypořádal a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu