ECLI:CZ:US:2013:3.US.1180.12.2
sp. zn. III. ÚS 1180/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem Denisova 585, 506 01 Jičín, směřující proti "rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 41 T 20/2007 a navazujícím rozhodnutím obecných soudů", za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 3. 2012, se stěžovatel, aniž byl právně zastoupen advokátem (jak požaduje ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 41 T 20/2007. Po výzvě k odstranění vad podání byla dne 11. 5. 2012 Ústavnímu soudu doručena plná moc advokáta JUDr. Milana Plíška a jím sepsané "doplnění ústavní stížnosti", jímž je napadán jednak zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 20/2007 ze dne 31. 3. 2008, jednak "rozhodnutí obecných soudů, navazující na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008".
Ačkoliv petit ústavní stížnosti je takto chybně (nepřesně) formulován, lze nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti seznat, že oněmi "navazujícími rozhodnutími" stěžovatel míní:
* jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. 41 T 20/2007, jímž byl podle §283 odst. 1 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 20/2007,
* jednak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 7 To 6/2012, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, garantované článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že "rozsudek Městského soudu v Praze není rozhodnutím vydaným v souladu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky". K tomu mělo dojít jeho nespravedlivým odsouzením za trestný čin, který prý nespáchal, jakož i nepovolením jím navrhované obnovy řízení. Stěžovatelovy konkrétní výtky se týkají údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu a nevyhovění jeho důkazním návrhům; důkladnější ústavněprávní argumentace není v ústavní stížnosti obsažena.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje tento relevantní procesní stav:
Stěžovatel (v trestním řízení "odsouzený") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 41 T 20/2007 odsouzen pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 2 písm. b) tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 roků. Po skutkové stránce byl trestný čin spáchán (stručně řečeno) tím, že dne 3. 10. 2007 v bytě v Praze 10 úmyslně napadl kuchyňským nožem svou manželku Pavlu S. (jedná se o pseudonym) a zasadil jí mnoho hlubokých bodných a sečných ran po celém těle, ohrožujících životní funkce, přičemž ke smrti poškozené nedošlo jen díky včas poskytnuté lékařské pomoci.
Tento prvoinstanční odsuzující rozsudek nabyl právní moci, protože žádný z oprávněných procesních subjektů (ani odsouzený) nepodal odvolání.
Dne 26. 8. 2011 podal odsouzený u Městského soudu v Praze soudu návrh na povolení obnovy řízení v této trestní věci. Svůj návrh odůvodnil tím, že vyšly najevo dosud neznámé skutečnosti, které zakládají důvod pro povolení obnovy řízení. Uvedl v něm, že to byl naopak on, kdo byl poškozenou napaden, nejprve slzným plynem do očí a posléze nožem. Bránil se, pak se uhodil do zátylku a nevěděl, co činí. Odsouzený navrhl, aby byl vyslechnut svědek Hofman, předseda bytového družstva, eventuálně další svědci, aby byla vyžádána další lékařská dokumentace a aby byl vypracován revizní znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. 41 T 20/2007 byl návrh stěžovatele podle §283 odst. 1 písm. d) trestního řádu zamítnut.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal odsouzený stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 7 To 6/2012 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je v té části, jíž je napadán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 41 T 20/2007, jednak návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání, jednak návrhem nepřípustným.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí především řádný opravný prostředek. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Ze shora vylíčeného průběhu trestního řízení je očividné, že stěžovatel vůbec nevyužil možnosti podat proti odsuzujícímu rozsudku odvolání a prvoinstanční rozsudek napadl nyní ústavní stížností po více než čtyřech letech od nabytí právní moci rozhodnutí.
Nezbývá tedy, než ústavní stížnost v této části odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
V té části, v níž stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. 41 T 20/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 7 To 6/2012, zamítající obnovu řízení, je podaný návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. V posuzovaném případě však k žádnému takovému porušení nedošlo.
Postup obecných soudů v řízení o povolení obnovy byl v souladu s trestněprocesní úpravou, zakotvenou v trestním řádu a základní práva stěžovatele nebyla porušena.
Je třeba konstatovat, že námitky, uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti, se téměř výlučně týkají domnělých vad původního nalézacího řízení, nikoliv řízení obnovovacího, a míjejí se se smyslem ústavněprávního přezkumu. Ostatně některé tyto argumenty uplatnil stěžovatel již předtím v návrhu na povolení obnovy a nyní v ústavní stížnosti je pouze mechanicky opakuje.
Důvody pro povolení obnovy upravuje ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; základní podmínkou pro povolení obnovy je, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé". Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu.
Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti v tomto řízení tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zákonným postupem projednaly a srozumitelně a přiléhavě objasnily, proč v dané věci neshledaly důvody pro obnovení řízení dle §278 odst. 1 trestního řádu. Obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že argumentace odsouzeného v rámci obnovovacího řízení je toliko opakováním jeho obhajoby v nalézacím řízení a že odsouzený v řízení o obnově nepředložil žádné nové důkazy či neuvedl nové skutečnosti, které by mohly mít význam a vliv na skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení.
Ústavní soud nemá, co by těmto rozhodnutím obecných soudů z ústavněprávního hlediska vytknul.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, týkající se rozhodnutí obecných soudů vydaných v obnovovacím řízení, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu