ECLI:CZ:US:2013:3.US.1189.13.1
sp. zn. III. ÚS 1189/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Orálka, zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou Obilní trh 4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2013 č. j. 20 Cdo 225/2013-104, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88 a proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. dubna 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 24. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2013 č. j. 20 Cdo 225/2013-104, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88, jakož i usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 23, čl. 30, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud dle ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených usnesení, neboť uskutečnění výkonu rozhodnutí by pro stěžovatele znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88 potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60, kterým soud prvního stupně podle svého rozsudku z 25. března 2008 č. j. 10 C 18/2005-185, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2009 č. j. 19 Co 406/2008-214 nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu a přestěhováním povinného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") a všech, kdo s ním bydlí, do označeného přístřeší; okresní soud dále k vymožení nákladů předchozího řízení a nákladů výkonu rozhodnutí, jakož i dalších nákladů, které budou oprávněnému v průběhu tohoto výkonu rozhodnutí proti povinnému přiznány, nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného.
Usnesení odvolacího soudu a výslovně i usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí napadl povinný dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. února 2013 č. j. 20 Cdo 225/2013-104 řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60 zastavil; dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88 jako nepřípustné odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na svoji složitou sociální situaci, v důsledku které nebyl schopen platit řádně nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Stěžovatel uvádí, že na tuto situaci reagovalo město Vyškov podáním žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku dle tehdy platné právní úpravy, aniž jakkoliv rozumně zvážilo konkrétní okolnosti případu, které byly městu Vyškov známy z jeho úřední činnosti. Formalistický přístup města Vyškov v obtížné sociální situaci stěžovatele lze podle jeho názoru posoudit jako zneužití práva vypovědět nájem bytu. Ačkoliv městu Vyškov byly známy všechny okolnosti ohledně odejmutí sociální dávky, nijak k těmto důvodům hodným zvláštního zřetele nepřihlédlo. Tím v podstatě významnou měrou přispělo k dalšímu zhoršení životní situace stěžovatele, neboť reálně hrozí, že v důsledku nyní vedené exekuce vyklizením bytu přijde i o bydlení. Je zřejmé, že stěžovatel se bez své viny, v důsledku nesprávného rozhodnutí města Vyškov, ocitl přechodně v takovém postavení, že nebyl schopen hradit včas nájemné. Nyní vedený výkon rozhodnutí pro stěžovatele může mít zvláště nepříznivé následky. K uvedeným konkrétním okolnostem případu a důvodům hodným zvláštního zřetele nepřihlédly jak obecné soudy v nalézacím řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tak ani soudy obou stupňů ve věci exekuce. Výrok odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce vyklizením bytu, v daném případě znamená zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2013 č. j. 20 Cdo 225/2013-104.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětné věci Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. února 2013 č. j. 20 Cdo 225/2013-104 konstatoval, že usnesení soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ust. §236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho jednotlivému výroku. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání, směřujícím proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60, zastavil. Pokud jde o dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88, Nejvyšší soud poukázal na to, že z ust. §238a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že od 1. července 2009 již není dovolání přípustné proti usnesením odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Jestliže tedy v souzené věci odvolací soud rozhodl o odvolání povinného dne 22. října 2012, dovolání proti tomuto rozhodnutí není již přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodl o zastavení řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60, a dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88 jako nepřípustné odmítl. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu náležitě posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
IV.
Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě zákonem stanovené k jejímu podání.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Za daného procesního stavu, kdy dovolání v předmětné věci nebylo přípustné, bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu dvouměsíční lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88 a proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2013 č. j. 20 Cdo 225/2013-104 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012 č. j. 12 Co 91/2012-88 a proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 10 E 67/2009-60 Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94, dostupné na http://nalus.usoud.cz/); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu