ECLI:CZ:US:2013:3.US.1200.13.1
sp. zn. III. ÚS 1200/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Eliáše, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem Bílinská 1, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 2012 č. j. 11 Co 290/2012-160 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. prosince 2011 č. j. 15 C 187/2010-130, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 a čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel shledává porušení svých ústavně zaručených práv v napadených rozhodnutích obou obecných soudů, které údajně tím, že nevyhověly jeho žalobě, kterou se po žalovaném Bytovém družstvu Družba domáhal zaplacení 15 341,88 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, "vytvořily nepřípustné rozdíly mezi vlastnickým právem k bytové jednotce bez balkonu a vlastnickým právem k bytové jednotce s balkonem".
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatel uvádí, že je výlučným vlastníkem bytové jednotky "bez balkonu" v domě, v němž byly prováděny rekonstrukční práce, jejichž součástí byly i opravy balkonových sestav. Stěžovateli prý byla bytovým družstvem za opravy balkonových sestav "neoprávněně vyúčtována žalovaná částka".
Stěžovatel se domáhal vydání této částky po žalovaném bytovém družstvu, neboť jde o náklady za opravu balkonů, náležejících k jednotlivým bytovým jednotkám, z jejichž užívání je stěžovatel vyloučen, protože přístup k nim je možný výlučně z bytových jednotek ve vlastnictví jiných vlastníků. Z tohoto důvodu považuje náklady spojené s jejich opravami za neoprávněně vyúčtované k jeho tíži. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele jeho žalobou řádně nezabývaly a nevypořádaly se s jím uváděnými námitkami, žalobu zamítly z důvodů "formálního pochybení" v petitu žaloby, aniž stěžovatele o této vadě poučily a vyzvaly ho k jejímu odstranění.
II.
Z přiložených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Ústí nad Labem žalobu stěžovatele zamítl, přičemž dospěl k závěru, že balkony v předmětném domě jsou "společnými částmi celé budovy", nikoli jen součástí konkrétního bytu, balkony (stejně jako lodžie) jsou součástí opláštění celého domu a tvoří s ním tedy jeden funkční celek. Není tedy podstatné, jestli každý jednotlivý vlastník má možnost tyto konstrukční prvky užívat za situace, v níž jsou součástí i statického zajištění samotné stavby. Soud prvního stupně konstatoval, že výměna balkonových sestav byla schválena členskou schůzí bytového družstva, o jejímž konání byl stěžovatel informován. Pokud stěžovatel s plánovanou výměnou balkonových sestav nesouhlasil, mohl postupovat podle ustanovení §11 odst. 2, odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), což však neučinil.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že i pokud by se potvrdilo tvrzení stěžovatele, že žalovaný použil finanční prostředky ve fondu oprav v rozporu s jejich účelem, nemohly by být jím zaplacené peníze fakticky vráceny stěžovateli, ale pouze vloženy zpět do příslušného fondu. V ostatních závěrech se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením projednávané věci tak, jak je učinil soud prvního stupně.
III.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, to patří do pravomoci obecných soudů. Nepřehodnocuje ani jimi prováděné dokazování. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, porušující ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí v kontextu argumentů stěžovatele, relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přestože stěžovatel argumentuje porušením práva na spravedlivý proces, podstatou jeho ústavní stížnosti je pouze polemika se skutkovými a právními závěry obou obecných soudů. Jeho tvrzení jsou zcela v rovině podústavního práva (otázka opravy balkonu, zahrnutí balkonu mezi obvodové zdivo, apod.), čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, jíž však není.
Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se argumenty stěžovatele (z valné části totožnými s těmi, které uplatnil v ústavní stížnosti) odpovídajícím způsobem zabýval, podrobně se s nimi vypořádal a své právní závěry patřičně odůvodnil. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, pokud soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl, byť se zcela neztotožnil s důvody, o které opřel své rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud tak postupoval podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), který soudu umožňuje potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídalo tomu, jak by mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu.
Stěžovatel se mýlí v úsudku, že jeho žaloba byla obecnými soudy zamítnuta z pouze formálních důvodů. Podstatnou se v projednávané věci stala okolnost, že se stěžovateli nepodařilo unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní v souvislosti s jím uplatněnou žalobou.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily, takže z hlediska naplnění podmínek ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. jim nelze cokoli vytknout. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, znamená, že je jednotlivci zaručováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě nezjistil Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné závady, jež by porušovaly principy spravedlivého procesu. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí odůvodnil právním závěrem, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu