ECLI:CZ:US:2013:3.US.1224.10.1
sp. zn. III. ÚS 1224/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., právně zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 7. 2009 č. j. 2 T 13/2005-4751, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2009 č. j. 12 To 240/2008-4779 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1559/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně ze dne 16. 7. 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."). Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zároveň zrušil výrok o trestu svého vlastního rozsudku sp. zn. 2 T 13/2005 ze dne 8. 11. 2007, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. a uložil stěžovateli za oba sbíhající se trestné činy souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Dále bylo stěžovateli podle §60a odst. 3 tr. zákona jako přiměřené omezení uloženo, aby ve stanovené době dle svých sil a možností uhradil škodu poškozeným. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce právnických osob v trvání deseti let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Citovaný rozsudek okresního soudu byl napaden odvoláním jak ze strany stěžovatele jako obžalovaného, tak i ze strany státního zástupce. Z podnětu obou řádných opravných prostředků Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 16. 9. 2009 zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele opět uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Rovněž výrok o trestu byl oproti rozsudku okresního soudu rozhodnutím odvolacího soudu pozměněn pouze do té míry, že odvolací soud podle §60a odst. 2 tr. zák. stanovil stěžovateli zkušební dobu na pět let.
Proti tomuto druhoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel ještě dovolání, které opíral o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Trestný čin podvodu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, spočíval dle skutkových zjištění obecných soudů (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel jako společník a jediný jednatel společnosti PILA ORLICKÉ ZÁHOŘÍ, s. r. o., ač si byl vědom úpadkového stavu této společnosti, tento stav dále prohluboval, neboť v období od srpna 1998 do června 1999 dále sjednával závazky s celkem sedmnácti obchodními partnery, jimž zamlčel podstatné skutečnosti o špatné ekonomické situaci své společnosti, a naopak vystupoval tak, že společnost své závazky uhradí. Uvedeným jednáním stěžovatel dle napadených rozhodnutí obecných soudů od poškozených obchodních partnerů vylákal zboží a služby či jiná plnění, čímž způsobil šestnácti poškozeným značnou škodu; v jednom případě jeho jednání dle zjištění krajského soudu ke způsobení škody pouze bezprostředně směřovalo.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel zopakoval množství skutkových námitek, jež uváděl již v původním řízení. Stěžovatel má za to, že v jeho trestní věci obecné soudy nevzaly v úvahu poměry, jež v oblasti podnikání panovaly v 90. letech minulého století. Dle názoru stěžovatele kladly stát a bankovní instituce rozvoji podnikání v dané oblasti značné překážky, takže bylo velmi obtížné zajistit investiční kapitál. Stěžovatel neměl ze zákona povinnost informovat údajně poškozené subjekty o skutečném stavu jeho firmy a naopak tyto subjekty si mohly samy všechny relevantní informace zjistit z veřejných rejstříků. V podnikatelské sféře existuje odpovědnost věřitelů, která ostatně došla výrazu i v pozdější změně trestního zákona, z nějž bylo vypuštěno ustanovení o trestnosti podnikatelů nepodavších návrh na prohlášení konkurzu. Stěžovatel nemůže být brán k trestní odpovědnosti jen za to, že např. obchodního partnera neinformoval o vyvedení nemovitostí z majetku firmy. Pokud by to věřitele zajímalo, mohli tuto informaci snadno zjistit z katastru nemovitostí. Dle názoru stěžovatele obecné soudy pochybily, pokud se nezabývaly skutečností, co vlastně stěžovatel převodem nemovitostí získal. Obecné soudy se nezabývaly dostatečně podrobně případy jednotlivých poškozených a z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, které části jejich výpovědí považovaly za podstatné. Nejvyšší soud se pokoušel tento nedostatek napravit, ale nesprávně se omezil pouze na části citací výpovědí těchto svědků, aniž by uvedl, co konkrétně z těchto výpovědí vyplývá pro prokázání viny stěžovatele vůči skutkům, které jsou mu ohledně konkrétních poškozených kladeny za vinu.
Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací a odvolací soud nerespektovaly předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a nezabývaly se náležitě naplněním subjektivní a objektivní stránky ve vztahu k jednotlivým poškozeným. Nesprávně byla vyhodnocena zejména výpověď svědka Jazierského. Dle stěžovatele se soudy náležitě nezabývaly tím, zda stěžovatel mohl reálně počítat se zlepšením ekonomické situace své firmy v případě, že by měl úspěch s projektem výroby tzv. EUROHRANOLU. Stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že veškeré aktivity v předmětné době vyvíjel pouze za tím účelem, aby svou firmu zachránil. Nespoléhal se pouze na finanční ústavy, ale pokoušel se získat finanční prostředky i z jiných zdrojů a od různých osob, včetně posléze trestně stíhaného L. V., jenž od něj vylákal zálohu 25.000,- Kč k získání půjčky 3.000.000,- Kč. Z uvedeného je dle názoru stěžovatele patrno, že stěžovatel nemohl vůči poškozeným postupovat v podvodném úmyslu. Stěžovatel má za to, že odůvodnění odsuzujících rozsudků soudů prvého a druhého stupně nejsou přesvědčivá a nesou znaky libovůle.
Dále stěžovatel poukazoval na značnou délku trestního řízení, a na to, že celá řada obvinění původně proti stěžovateli vznesených byla orgány činnými v trestním řízení nakonec zrušena. Nalézací a odvolací soud musely ve věci rozhodovat opakovaně, neboť se náležitě nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, zejména pokud jde o tvrzení, že se stěžovatel nacházel ve druhotné platební neschopnosti a měl určité předpoklady pro získání úvěrů, včetně konkrétně popsaného výrobního programu EUROHRANOLU. Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh trestního řízení a vyjadřuje názor, že mu byl krajským soudem uložen příliš přísný trest, zejména pokud jde o délku zkušební doby a povinnost pravidelně se dostavovat k probační a mediační službě. Stěžovatel zdůrazňuje negativní dopady trestního řízení a uloženého trestu pro něj a jeho rodinu; dle názoru stěžovatele nebylo uložení tak přísného trestu ani v zájmu poškozených.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. V projednávané věci se stěžovatel na Ústavní soud obrací především s podrobnou důkazní polemikou a fakticky tak staví Ústavní soud do role další, v pořadí již čtvrté přezkumné instance. Důvody pro zrušení napadených rozhodnutí by v takovém případě mohly být dány jen tehdy, pokud by Ústavní soud shledal očividný, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů (srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03, dostupná ve veřejné elektronické databázi NALUS). Kasace pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu připadá v úvahu rovněž tehdy, pokud obecný soud vůbec opomenul provést některý z důkazů, který byl pro závěr o vině trestným činem podstatný (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). V trestní věci stěžovatele však Ústavní soud pochybení takového rázu neshledal.
Projednávaná věc byla po skutkové stránce poměrně složitá, zejména s ohledem na značný rozsah obchodních aktivit stěžovatele, jehož firma dlužila mnoha desítkám ekonomických subjektů. Orgány činné v trestním řízení však k náležitému objasnění věci vyvinuly odpovídající (tedy značné) úsilí, přičemž respektovaly zásadu presumpce neviny a princip rozhodování v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo), takže obvinění vůči stěžovateli byla postupně zúžena. Konkrétní skutkové námitky a tvrzení, jež stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí, byly přesvědčivě vyvráceny již v podrobném odůvodnění odvolacího soudu; pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, lze odkázat rovněž na velmi precizní logickou argumentaci obsaženou na str. 5 až 9 usnesení Nejvyššího soudu.
Z hlediska ústavněprávních garancí práv obviněného plně obstojí způsob, jakým obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel v jednotlivých případech jednal vůči poškozeným minimálně v nepřímém úmyslu uvést je v omyl, případně využít jejich omylu ohledně ekonomické situace jeho obchodní společnosti a její schopnosti splácet své závazky. Stěžovatel jednal s cílem za každou cenu získat od svých obchodních partnerů předmětná plnění, přičemž musel vědět, že poškozené subjekty by k jednotlivým transakcím nesvolily, pokud by jim byl znám dlouhodobý stav insolvence jeho společnosti. Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je přitom lhostejné, zda byl stěžovateli následek tohoto trestného činu (způsobení škody) nepříjemný a snažil se jej eventuálně odvrátit dalšími půjčkami. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatel si při sjednávání jednotlivých dodávek zboží, surovin atp. počínal se značnou dávkou vědomé rafinovanosti a klamu, zneužívaje důvěry a dobré vůle poškozených, jak podrobně ve svém rozhodnutí popisuje i Nejvyšší soud. Opakovaná námitka stěžovatele o spoluodpovědnosti poškozených se ve světle provedených důkazů jeví jako účelová a troufalá.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil názoru stěžovatele, že by výroky o vině jednotlivými útoky trestného činu podvodu spočívaly pouze na povšechných (souhrnných) skutkových zjištěních, jež by byla libovolně přenášena z jednoho skutku na druhý (srov. str. 6 až 7 usnesení Nejvyššího soudu). V případě plurality trestných činů (vícečinný souběh, pokračování v trestném činu) nemá soud povinnost ve svém rozhodnutí stereotypně opakovat tytéž podrobnosti ohledně jednotlivých skutků/útoků; lze připustit, pokud soud v odůvodnění rozhodnutí např. pouze demonstrativně vyzvedne vyjádření některých poškozených, pokud je dostatečně patrno, že obžalovaný i v dalších případech postupoval podle téhož modu operandi.
Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele, jež se týkaly délky trestního řízení a uloženého trestu, avšak ani v této části argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Je pravda, že délka trestního řízení byla v trestní věci stěžovatele značná. Z rekapitulace trestního řízení, kterou uvádí i sám stěžovatel, je však patrno, že délka řízení nebyla způsobena nečinností příslušných orgánů, ale již zmíněným rozsahem trestních obvinění proti stěžovateli, relativní různorodostí jednotlivých skutků a velkým počtem poškozených. Délku trestního řízení krajský soud posléze spravedlivě zohlednil právě uložením podmíněného trestu odnětí svobody; trest, jež byl stěžovateli uložen, se jeví jako mírný, pokud je vzat v úvahu rozsah trestné činnosti, výše způsobené škody a relativně vysoká společenská nebezpečnost. Nelze rovněž přehlédnout, že uložený trest je trestem souhrnným (blíže viz str. 18 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud odkazuje na svou starší judikaturu, podle níž sama délka trestního řízení není důvodem pro jeho zastavení či pro upuštění od potrestání (viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 431/09 ze dne 10. 9. 2009).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu