ECLI:CZ:US:2013:3.US.1227.12.1
sp. zn. III. ÚS 1227/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Žáka, zastoupeného JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Mostní 5552, 760 01 Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. ledna 2012 č. j. 58 Co 705/2011-113, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V podání ze dne 28. 5. 2012 stěžovatel po výzvě soudce zpravodaje doplnil a upravil svoji ústavní stížnost tak, že navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. ledna 2012 č. j. 58 Co 705/2011-113 pro údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vůči němu uplatněné nároky na zaplacení dodávek minerálních vod oprávněné obchodní společnosti Karlovarské minerální vody, a. s. (dále jen "oprávněná") nikdy nevznikly, exekuční titul byl vydán zcela neoprávněně, neboť ke splnění povinnosti uhradit dodávky produktů oprávněné neměl důvod, protože mu nikdy nebyly dodány. Stěžovatel dále tvrdí, že mu bylo bráněno "v rovném přístupu k soudu", protože mu nebyl spis vedený Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. Ro 631/96 zpřístupněn a nebyly mu vydány kopie listin připojených k návrhu oprávněné na vydání platebního rozkazu ze dne 16. 1. 1998 č. j. Ro 631/96-19. Předmětný platební rozkaz mu prý nebyl doručen a dozvěděl se o jeho existenci až po zahájení exekučního řízení u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 1241/2007. Stěžovatel dále namítá, že toto rozhodnutí - platební rozkaz - není již způsobilým exekučním titulem, neboť uplatněná práva jsou již zcela promlčena, což již namítl v exekučním řízení.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené usnesení krajského soudu a uložil "oprávněné jako účastníkovi řízení", aby stěžovateli uhradila náhradu nákladů řízení.
II.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně potvrdil odvoláním stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení povinného) napadené usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 7. 2009 č. j. 13 Nc 1241/2007-38, kterým bylo opraveno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 10. 2007 č. j. 13 Nc 1241/2007-10, jímž byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele, a to tak, že ve výroku I. bylo doplněno, že se exekuce nařizuje i pro náklady předcházejícího výkonu rozhodnutí ve výši 15 475,- Kč. Důvodem vydání opravného usnesení byla písařská chyba při vyhotovení usnesení, v jejímž důsledku byla tato část usnesení vynechána, a proto musela být tato zřejmá nesprávnost podle ustanovení §164 o. s. ř. opravena.
Odvolací soud poukázal na obsah připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 13 Nc 1241/2007 z něhož zjistil, že na návrh oprávněné byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce podle platebního rozkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 1. 1998 č. j. Ro 631/96-19 a podle usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 9. 2001 č. j. 1 E 1954/2001-6 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 127 082,60 Kč se smluvní pokutou, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 15 276,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny (výrok I), přičemž provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ivo Dědek (výrok II) a stěžovateli bylo zakázáno, aby po doručení usnesení nakládal se svým majetkem (výrok III).
V řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o nařízení exekuce zjistil odvolací soud, že napadené usnesení vykazuje vadu, kterou je třeba odstranit vydáním opravného usnesení podle §164 o. s. ř., neboť oprávněná se domáhala nařízení exekuce rovněž podle usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 9. 2001 č. j. 1 E 1954/2001-6, a to pro vymožení nákladů uvedeného výkonu rozhodnutí. I když bylo v tomto smyslu také rozhodnuto, část uvádějící, že "exekuce se nařizuje i pro náklady předcházejícího výkonu rozhodnutí ve výši 15 475,- Kč", nebyla v usnesení uvedena. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil vydat opravné usnesení a vrátil mu spis k dalšímu postupu bez věcného vyřízení. Postup soudu prvního stupně je tak zcela v souladu s ustanovením §164 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu. Odvolací soud zdůraznil, že o odvolání stěžovatele proti usnesení o nařízení exekuce dosud nerozhodl, neboť pro jeho rozhodnutí budou splněny podmínky až po právní moci opravného usnesení.
K námitkám stěžovatele směřujícím proti vykonatelnosti exekučního titulu odvolací soud uvedl, že mají své opodstatnění toliko v odvolání proti nařízení exekuce. Další námitky stěžovatele odvolací soud zhodnotil tak, že návrh na nařízení exekuce bude zamítnut, případně již nařízená exekuce bude zastavena, jestliže oprávněná nemá nárok na plnění, ohledně něhož se domáhala nařízení exekuce. Odvolací soud upozornil stěžovatele, že jím vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky je důvodná pouze v případě návrhu na zastavení exekuce.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je vhodné uvést, že námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti byly již předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu. Jedinou "změnou" je tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces a na obecné principy demokratického státu, k němuž údajně došlo.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení článku 36 Listiny došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s tímto právem byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, jakož i v případě nečinnosti soudu bez zákonného důvodu. Takový zásah do ústavních práv v projednávané věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud je přesvědčen, že krajský soud se každým jednotlivým argumentem stěžovatele podrobně zabýval a vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení. Zcela přesvědčivá je zejména ta část odůvodnění, v níž odvolací soud stěžovateli vysvětlil, že vydáním opravného usnesení nedošlo ke zpochybnění či dokonce k zániku jeho procesních práv spojených s již dříve podaným řádným opravným prostředkem stěžovatele proti usnesení o nařízení exekuce na jeho majetek, resp. že opravné usnesení neznamená "duplicitu" ve vykonávacím řízení. Z hlediska zvažování dalšího procesního postupu stěžovatele je argumentace odvolacího soudu nepochybně přínosná, neboť mu poskytuje návod, jakým způsobem je možné již jednou vznesenou námitku promlčení účinně uplatnit v případě, že se tvrzení stěžovatele o promlčení vymáhané pohledávky oprávněné ukáže důvodným.
Stěžovatel zcela pomíjí argumentaci odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění předmětného usnesení a pouze vznáší další své výhrady, které z části nemají jakoukoli oporu v napadeném usnesení odvolacího soudu (námitky o nepodepsání kupní smlouvy o dodávce minerálních vod, o nemožnosti nahlédnout do spisu sp. zn. Ro 631/96 a požádat o poskytnutí kopií připojených listin) a zčásti jsou v případě postupu soudu podle ustanovení §164 o. s. ř., jak již konstatoval odvolací soud, zcela irelevantní. Stěžovatel tak (s ohledem na obsah námitek) zaměňuje usnesení o nařízení exekuce, které však předmětnou ústavní stížností napadeno není, a rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno opravné usnesení soudu prvního stupně, proti němuž však žádné konkrétní výtky nevznáší.
Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v souvislosti s napadeným usnesením odvolacího soudu nedošlo.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel (zřejmě) dovolává, může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení (v projednávané věci je ústavní stížnost odmítnuta) žádnému účastníkovi náhradu nákladů řízení neuložil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu