ECLI:CZ:US:2013:3.US.1274.12.1
sp. zn. III. ÚS 1274/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Level EUROPE, s. r. o., IČ: 25910230, se sídlem ul. 28. října 813, Ostrava - Mariánské Hory, právně zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Milotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Daliborova 648/38, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012 č. j. 1 Co 331/2011-108, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 6. 4. 2012 doručena ústavní stížnost, v níž stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení tohoto rozhodnutí.
K porušení výše uvedeného základního práva mělo prý dojít tím, že stěžovatelce jako plně úspěšné účastnici občanskoprávního sporu nebyla přiznána žádná náhrada nákladů řízení. Pochybení obecného soudu při rozhodování o nákladech řízení spatřuje stěžovatelka ve svévolné aplikaci ust. §150 o. s. ř., aniž by jí soud dal prostor k vyjádření o zamýšleném uplatnění tzv. moderačního práva.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Krajského soudu v Ostravě probíhal pod sp. zn. 23 C 188/2010 občanskoprávní spor o ochranu osobnosti a zaplacení částky 100.000,- Kč, v němž stěžovatelka vystupovala jako druhá žalovaná. Rozsudkem ze dne 29. srpna 2011 byla žaloba žalobkyně Klementiny Sniehottové zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení v částce 31.440,- Kč.
Proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 1. 2012 č. j. 1 Co 331/2011-108 tak, že mu vyhověl, a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ani v nalézacím ani v odvolacím řízení.
Odvolací soud použil moderační ustanovení §150 o. s. ř., jehož aplikaci odůvodnil existencí důvodů hodných zvláštního zřetele. Ty spatřoval jednak v tíživých majetkových a sociálních poměrech žalobkyně, která je starobní důchodkyní s měsíčním důchodem 9.033,- Kč, takže zaplacení nákladů řízení stěžovatelce a prvému žalovanému Jaroslavu Štefkovi v celkové výši 63.200,- Kč by pro ni mělo likvidační sociální následky, jednak i ve skutkových okolnostech události, která zavdala důvod k podání žaloby.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, protože nedosahuje zásadně intenzity, představující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05, dostupný v internetové databázi NALUS). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení v posuzované věci zjištěno nebylo.
Zejména aplikace moderačního ustanovení §150 o. s. ř. je v plné dispozici obecných soudů, protože je téměř výlučně závislá na jedinečných skutkových okolnostech konkrétní kauzy, k jejichž posouzení jsou nejlépe způsobilé obecné soudy, nikoliv Ústavní soud, před nímž zpravidla neprobíhá dokazování.
V posuzovaném případě odvolací soud důkladně odůvodnil své výroky o nákladech řízení a Ústavní soud nemá, co by tomuto odůvodnění vytknul.
Ústavní soud se zabýval též posouzením stěžovanou vznesené námitky, že odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání a neumožnil jí tak zaujmout stanovisko či se vyjádřit k soudem zamýšlené změně prvoinstančního rozhodnutí. Ani tuto námitku neshledal Ústavní soud důvodnou. Je nutno konstatovat, že odvolacím soudem uplatněný postup, tj. projednání věci bez nařízení odvolacího jednání, je v souladu s ustanovením §214 odst. 2, písm. e) o. s. ř., neboť odvolání se týkalo toliko nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu reflektovalo ty skutečnosti, které byly uplatněny žalobkyní v podaném odvolání. Toto odvolání bylo oběma žalovaným, tedy i stěžovatelce, doručeno, ta se však k němu, jak je konstatováno v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, nijak nevyjádřila. Nelze tedy dospět k závěru, že by stěžovatelce nebyla poskytnuta žádná možnost se k odvolání vyjádřit (třeba písemným vyjádřením) a že by rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo zcela překvapivé.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu