ECLI:CZ:US:2013:3.US.1277.13.1
sp. zn. III. ÚS 1277/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Josefa Krále a 2) Jany Králové, oba právně zastoupeni JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou AK se sídlem Jana Zajíce 16, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2013 č. j. 33 Cdo 1078/2012-129, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. dubna 2013, se stěžovatelé domáhali zrušení výroku pod bodem I rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2013 č. j. 33 Cdo 1078/2012-129, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby jim Ústavní soud přiznal veškeré náklady řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud "přiznal v předmětné věci odklad vykonatelnosti", a to odklad povinnosti stěžovatelů zaplatit celkem 140 000,- Kč.
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 30. ledna 2013 č. j. 33 Cdo 1078/2012-129 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že dovolání žalovaných (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") proti výroku rozsudku ze dne 15. září 2011 č. j. 28 Co 241/2011-103, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. září 2010 č. j. 9 C 121/2010-52 v části, ukládající každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových částku 70.000,- Kč, se odmítá (výrok pod bodem I). Dále dovolací soud rozhodl, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2011 č. j. 28 Co 241/2011-103 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. září 2010 č. j. 9 C 121/2010-52 v části, ukládající každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10 % ročně ze 70.000,- Kč od 27. května 2000 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. září 2010 č. j. 9 C 121/2010-52 ve výrocích ukládajících každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10 % ročně ze 70.000,- Kč od 27. května 2000 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení (výrok pod bodem II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky nesouhlasí a rovněž nesouhlasí s právními názory a postupem soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Stěžovatelé namítají, že soudy se vůbec nezabývaly účelem zákona, resp. vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domů v osobním vlastnictví, na jejímž základě byl založen právní vztah mezi žalobkyní a stěžovateli. Účelem citované vyhlášky bylo poskytnout finanční pomoc lidem, kteří si chtěli pořídit vlastní bydlení. To se v daném případě stalo a stěžovatelé v nemovitosti dosud bydlí.
Soudy se prý rovněž vůbec nezabývaly skutečností, že doba, o kterou stěžovatelé překročili smluvenou podmínku kolaudace do 10-ti let od uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku, se kryje s dobou, po kterou se starali o invalidního otce stěžovatelky. Bylo by tedy logické, aby soudy tuto skutečnost zohlednily a žalobkyni nevyhověly. Stěžovatelé rovněž namítají, že soudy zlehčily skutečnost invalidity a její závažnosti, která způsobila prodlení. Stěžovatelé se domnívají, že v těchto ohledech soudy postupovaly zcela formálně a jejich rozhodnutí vykazují naprostý nedostatek citlivého lidského přístupu a rovněž i naprostý nedostatek znalosti problematiky.
Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelé domnívají, že byli poškozeni na svých právech na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelé napadli výrok pod bodem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 č. j. 33 Cdo 1078/2012-129, kterým bylo jejich dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2011 č. j. 28 Co 241/2011-103, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. září 2010 č. j. 9 C 121/2010-52 v části, ukládající každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.000,- Kč, odmítnuto.
V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání ve vztahu k napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu pouze na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V souzené věci Nejvyšší soud napadeným výrokem odmítl dovolání stěžovatelů, neboť dovodil, že závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku se nepříčí dobrým mravům, nečiní jeho rozsudek zásadně právně významným, neboť odvolací soud posoudil námitku, jíž žalovaní označili postup žalobkyně za příčící se dobrým mravům, souladně s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání směřující proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost každému z žalovaných zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč, proto dovolací soud neshledal podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným a dovolání v tomto rozsahu odmítl.
Ve vztahu k napadenému výroku rozsudku, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny založit nemůže.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí v napadené části nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Pokud se stěžovatelé v ústavní stížnosti domáhali toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost v souzené věci vydaných rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94; pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby jim Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu