ECLI:CZ:US:2013:3.US.1286.12.1
sp. zn. III. ÚS 1286/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miloslavy Štěpánkové, zastoupené Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012 č. j. 25 Co 383/2011-139, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka spatřuje porušení výše označených ústavně zaručených práv v údajném nerespektování "práva stěžovatelky na náhradu škody, i když byly splněny všechny znaky pro přiznání náhrady škody". Podle názoru stěžovatelky jí žalované Bytové družstvo Bažina způsobilo škodu tím, že stěžovatelce neumožnilo pět let užívat byt, takže se stěžovatelka byla nucena domáhat svých práv užívat předmětný byt soudní cestou a nemohla byt podnajmout.
Obecné soudy nevyhověly žalobě stěžovatelky ani v té částí žalobního návrhu, v němž se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s odměnou advokáta za její zastoupení. Tato odměna je rozdílem mezi částkou 102 688,- Kč, kterou stěžovatelka svému advokátu skutečně uhradila a částkou 41 984,- Kč, která jí byla soudem na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému družstvu přiznána. Ve zbytku žalované částky 243 486,- Kč jde o náhradu škody (ušlý zisk), který stěžovatelce údajně vznikl jako rozdíl mezi tržním nájemným za pronájem družstevního bytu a nájemným pro člena bytového družstva za období od 1. 2. 2008 do 10. 5. 2010, který by stěžovatelka mohla získat podnajímáním předmětného družstevního bytu.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v rámci náhrady škody nelze požadovat rozdíl mezi odměnou advokáta vypočítanou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a odměnou vypočítanou podle vyhl. č. 484/2000 Sb. Porušení principu rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že i když žalované družstvo prokazovalo, že v několika případech odmítlo dát souhlas s podnájmem družstevního bytu, soudy "zamezily" stěžovatelce v uplatnění jejího procesního práva toto tvrzení vyvrátit navrženým výslechem jejího syna, kterým údajně měly být prokázány možné (zvažované) alternativy nakládání s bytem stěžovatelkou.
Další námitka stěžovatelky směřuje proti protokolům o průběhu nařízených ústních jednání, které jsou podle tvrzení stěžovatelky neúplné, takže z nich prý "potřebná fakta nevyplývají". Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že úplnost protokolů nijak neprošetřoval, neporovnal zvukový záznam z řízení s pořízeným protokolem, resp. z obsahu protokolu nevyplývá, že by záznam z projednání předmětné věci nebyl pořízen.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. 6. 2011 č. j. 5 C 40/2011-55 zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 304 188,- Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat jednak náhradu škody (ušlého zisku), která údajně stěžovatelce vznikla v souvislosti s nemožností podnajímat družstevní byt další osobě, jednak rozdíl mezi smluvní odměnou advokáta stěžovatelky podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a částkou přisouzenou stěžovatelce vůči žalovanému Bytovému družstvu Bažina, IČ: 26698251, jako náhrada nákladů řízení podle vyhl. č. 484/2000 Sb.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka se na základě smlouvy o převodu členského vkladu a majetkového podílu žalovaného bytového družstva stala jeho členkou, o čemž bylo rozhodnuto ve sporu účastníků o určení, že stěžovatelka je členkou žalovaného družstva a byly jí přiznány i náklady řízení ve výši 41 984,- Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že stěžovatelka v řízení neprokázala vznik škody (reálně očekávaného zisku), ale pouze hypotetického prospěchu, stejně jako nelze podle názoru soudu považovat částku, kterou stěžovatelka na základě smluvního ujednání zaplatila advokátovi, za škodu, ale jen za splnění podmínek jejího smluvního vztahu s daným advokátem a nikoli za důsledek porušení právních povinnosti žalovaným.
Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně tak, že ho v napadeném výroku I a II potvrdil poté, co doplnil dokazování o rozhodnutí představenstva žalovaného družstva. Z těchto listin vzal za prokázané, že v několika jiných případech v daném období žalované družstvo neudělilo souhlas s pronájmem družstevního bytu. Takový souhlas byl v předmětném období vyžadován na základě schválených Stanov žalovaného družstva. Odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku ke shodnému právnímu závěru se soudem prvního stupně, že žaloba stěžovatelky na náhradu jí vyčíslené škody není důvodná, neboť v projednávané věci je podstatnou skutečnost, že uplatněný nárok na náhradu škody (ušlého zisku) z rozdílu mezi tržným nájemným a nájmem člena předmětného družstva je nedůvodný především proto, že jde o byt družstevní, nikoli o bytovou jednotku ve vlastnictví stěžovatelky. Ona sama je tedy nájemkyní družstevního bytu, přičemž k jeho podnajímání byl vždy nutný písemný souhlas předmětného družstva jako vlastníka bytu. Protože v odvolacím řízení bylo prokázáno, že tento souhlas nebyl ze strany družstva udělován vždy, nelze než stěžovatelkou vyčíslenou škodu v této souvislosti považovat za škodu hypotetickou a nikoli za škodu skutečnou, neboť stěžovatelka neprokázala, že by jí byl takový potřebný souhlas družstvem nezbytně udělen.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou vznesené námitky a po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné zákonnosti". Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů, ani není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, neboť zasáhnout do rozhodovací činnosti těchto soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Ústavní stížnost proto představuje specifický prostředek, jehož účelem je zabezpečit ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám, nikoli právům jiným, která vyplývají z tzv. podústavního práva.
Pokud se týká námitky stěžovatelky proti údajně nesprávnému hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatelky konstatuje, že v projednávané věci neshledal v postupu obou obecných soudů při hodnocení důkazů, provedených v průběhu pravomocně skončeného řízení, extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry z nich vyplývajícími. V průběhu řízení, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že jí byla jednáním žalovaného bytového družstva způsobena skutečná škoda, resp., že by jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, neboť v projednávané věci šlo jen o škodu předpokládanou, hypotetickou.
K námitce stěžovatelky, že soud prvního stupně neprovedl jako důkaz výslech jejího syna, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tato povinnost soudu byla splněna, neboť odvolací soud (na str. 6 napadeného rozsudku) řádně vysvětlil, z jakého důvodu považoval svědecký výslech syna stěžovatelky za nadbytečný.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení také odpovídajícím způsobem reagoval na odvolací námitky stěžovatelky, týkající se dalšího uplatněného nároku stěžovatelky na zaplacení rozdílu mezi smluvní a mimosmluvní odměnou advokáta za zastupování v soudním řízení ve výši 60 702,- Kč. Zdůraznil, že plnění, které stěžovatelka poskytla v souvislosti s uzavřením smlouvy o právní pomoci svému advokátovi, a jehož výše převýšila částku, která jí byla soudně přiznána na náhradu nákladů řízení, nelze považovat za škodu vzniklou porušením právní povinnosti žalovaným družstvem, ale jde o plnění vyplývající z uzavřeného smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a jejím právním zástupcem.
Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Námitka stěžovatelky směřující proti údajným pochybením soudu procesního charakteru (chybná protokolace) nedosahuje ústavněprávní úrovně. V obecné rovině se v protokole o jednání nevyžaduje doslovné zachycení otázek a odpovědí účastníků řízení a slyšených svědků, pokud to není podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. V posuzované věci nebyla doslovná protokolace nezbytná.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu