ECLI:CZ:US:2013:3.US.1365.13.1
sp. zn. III. ÚS 1365/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, IČ: 28067592, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2013 č. j. 14 Co 40/2013-78 a proti výroku pod bodem III usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 273 EC 603/2009-71, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. dubna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2013 č. j. 14 Co 40/2013-78, jakož i výroku pod bodem III usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 273 EC 603/2009-71, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2013 č. j. 14 Co 40/2013-78 bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 273 EC 603/2009-71 v napadeném výroku pod bodem III o nevrácení soudního poplatku ve výši 300,- Kč stěžovatelce.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Brně při rozhodování o vrácení soudního poplatku v předmětné věci nesprávně postupoval dle ust. §10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. září 2011. Předmětné soudní řízení přitom bylo zahájeno dne 21. dubna 2009, tedy před účinností zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Stěžovatelka je toho názoru, že při vracení soudního poplatku v řízeních zahájených před účinností zákona č. 218/2011 Sb. by tedy mělo být postupováno podle dosavadních předpisů, tedy dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 1. září 2011, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo ještě před zahájením jednání ve věci samé, a poplatková povinnost spojená se zahájením tohoto řízení vznikla ještě za účinnosti zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. srpna 2011. Dle přesvědčení stěžovatelky je přitom pod výběr soudního poplatku nutno zahrnout celou správu soudního poplatku, tj. včetně právní úpravy týkající se jeho vracení. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12, kterým již byla řešena otázka vrácení soudního poplatku vybraného dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích před účinností zákona č. 218/2011 Sb.
Stěžovatelka poukazuje na zásadu legitimního očekávání a na to, že, předmětnou žalobu podávala za platnosti konkrétního určitého právního předpisu, řešícího i otázku možného vrácení soudního poplatku, a tyto podmínky stěžovatelka respektovala a předpokládala, že za situace, kdy vezme žalobu zpět, aniž by soud ve věci jednal, má nárok hmotněprávní povahy na vrácení celého soudního poplatku. Domnívá se, že při výkladu nového znění zákona o soudních poplatcích, který neobsahuje přechodná ustanovení, která by upravovala vracení soudního poplatku ve věcech skutkově totožných s projednávanou věcí, je nutné chránit toto legitimní očekávání účastníka řízení a chránit jeho právo, které mu zákon dával v době, kdy podával žalobu. Takovýto výklad rovněž vylučuje nepřípustnou přímou retroaktivitu zákona a zároveň zachovává práva účastníka, která nová právní úprava krátí, je prý i v souladu s tím, jakým způsobem v minulosti zákonodárce (konkrétně v přechodných ustanoveních zákona č. 255/2000 Sb.) garantoval účastníkům dokonce více práv podle nové právní úpravy, než měli podle té původní. Nelze podle stěžovatelky souhlasit také s tím, že by případná liknavost zákonodárce, který opomene upravit v přechodných ustanoveních případy totožné s danou právní věcí, mohla vést ke krácení práv účastníka. Absence přechodného ustanovení, jež by upravovalo vracení soudního poplatku v přechodném období, neznamená, že by mělo být postupováno podle nového zákona. Při užití výkladu logického, systematického a historického a při nutnosti ochrany legitimního očekávání účastníka je nutné dospět k závěru, že je namístě v případech, kdy je řízení zahájeno za účinnosti zákona o soudních poplatcích ve znění před novelou provedenou zákonem č. 218/2011 Sb., postupovat právě podle zákona starého. Podle názoru stěžovatelky lze uzavřít, že pod termínem "vybírání poplatku" dle přechodného ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. je nutno rozumět celé poplatkové řízení, tedy včetně rozhodování o vrácení zaplaceného soudního poplatku. Pokud tedy řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 218/2011 Sb., měl by být po zastavení řízení před prvním jednáním na vrácení poplatku užit "dosavadní právní předpis", tedy zákon č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2011.
Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že v předmětné věci nejde o jediný případ, kdy bylo takto ústavně nekonformním způsobem ze strany obecných postupováno, nýbrž byla vydána ve věcech obdobného charakteru a totožného stěžovatele řada rozhodnutí, v nichž obecné soudy aplikovaly přechodná ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, při rozhodování o vrácení soudního poplatku obdobně, jako v tomto případě.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že obdobnou problematikou se zabýval již dříve v nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) a rovněž ve věci téže stěžovatelky vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1367/13. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 Ústavní soud uvedl, že za situace, kdy zákon č. 218/2011 Sb. neobsahuje speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo z čl. II bodu 1 věty první tím způsobem, že se tento soudní poplatek vrátí podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost v celém jejím rozsahu právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, tj. nejen jeho placení, ale také jeho případné vrácení (bod 16 nálezu). Předmětný soudní poplatek tudíž měl být za situace, kdy k zastavení řízení došlo před zahájením prvního jednání, vrácen stěžovateli ve výši, v jaké jej uhradil. Ústavní soud obecným soudům vytkl, že vrácením předmětného poplatku stěžovateli ve snížené výši (konkrétně o 2 856,- Kč) porušily jeho právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Na těchto závěrech setrval Ústavní soud i v nálezech ze dne 14. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 2116/12 a ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 3727/12, v nichž šlo o obdobnou právní situaci. V prvním z nich byl dotčenému stěžovateli vrácen soudní poplatek snížený o částku 9 000,- Kč, ve druhém z nich dokonce o částku 112 374,- Kč.
Uvedené nicméně neznamená, že se tyto právní závěry bez dalšího uplatní i v posuzované věci. Nelze totiž opominout, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vrácení soudního poplatku ve výši 300 Kč, tedy částky, kterou lze z hlediska její výše bez dalšího označit za bagatelní. Tato okolnost sama o sobě omezuje možnost vyhovění ústavní stížnosti pouze na případy mimořádně závažných pochybení [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08, nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11, bod 33], která však zpravidla nemohou spočívat toliko v tvrzené nesprávnosti hodnocení skutkového stavu nebo jeho právního posouzení ze strany obecných soudů. Typickým případem, kdy Ústavní soud s ohledem na závažnost (intenzitu) tvrzeného zásahu do základních práv a svobod nepřihlížel k tomu, zda se jednalo o bagatelní věc, byly v minulosti ústavní stížnosti brojící proti nesprávnému postupu soudu, v jehož důsledku se účastník řízení vůbec nedozvěděl o jeho zahájení a nemohl se tak před vydáním rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto v jeho neprospěch, ani vyjádřit k žalobě ani uplatňovat svá další procesní práva (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1685/11, bod 33, nebo nález ze dne 11. června 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13, bod 22).
Ústavní soud si je vědom toho, že nález sp. zn. I. ÚS 3296/12 se rovněž týkal bagatelní věci (a to i v případě, bylo-li by toto kritérium za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti posuzováno přísněji než z hlediska ust. §202 odst. 2 občanského soudního řádu), z této skutečnosti ale ještě nelze bez dalšího dovozovat, že v nyní projednávané věci je rovněž dán prostor k vyjádření se k otázce ústavní konformity výkladu čl. II věty první zákona č. 218/2011 Sb. Na hodnocení závažnosti zásahu do základních práv má totiž v těchto případech vliv i skutečnost, zda ústavně nekonformní aplikace právní normy v konkrétní věci je pouze excesem při rozhodování soudů, nebo zda je důsledkem ustáleného výkladu dotýkajícího se velkého množství případů, při němž stěžovatel od počátku řízení neměl efektivní možnost domoci se jeho přehodnocení. Zatímco v prvním případě bude možné ústavní stížnosti v bagatelní věci vyhovět jen za předpokladu již zmíněného mimořádně závažného pochybení, ve druhém
případě tak bude možné učinit i s ohledem na uvedený přesah. Za situace, kdy ještě nebyl vydán žádný nález, v němž by byl vysloven závazný právní názor Ústavního soudu stran ustáleného výkladu obecných soudů, by totiž byla ochrana dotčeného základního práva nebo svobody v řízení před obecnými soudy stěžovatele velmi obtížná, ne-li iluzorní. Pakliže takovýto právní názor (a to případně i opakovaně) již byl nálezem Ústavního soudu vysloven a současně není dán důvod se domnívat, že není v převládající praxi obecných soudů respektován, odpadá tím i důvod pro případné další kasační zásahy Ústavního soudu v obdobných bagatelních věcech, a to přesto, že se mohou i nadále vyskytovat individuální případy, kdy obecné soudy aplikují výklad nesprávný.
V době řízení o odvolání stěžovatelky před krajským soudem již byl znám právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12. Skutečnost, že k němu Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí nepřihlédl a nijak se s ním nevypořádal, je proto třeba považovat za pochybení, jemuž však s ohledem na to, že jde o bagatelní věc, nelze přiznat ústavněprávní rozměr. Jinak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by předmětná majetková újma měla ve vztahu ke stěžovatelce mimořádně tíživý dopad nebo by došlo k porušení jiného jejího základního práva. Tyto skutečnosti ale Ústavní soud neshledal. Stejně tak v dané věci nedospěl k názoru, že by uvedená rozhodnutí byla výrazem převládající praxe obecných soudů, v jejímž rámci by byl jeho závazný právní názor vyslovený v nálezech sp. zn. I. ÚS 3296/12, sp. zn. IV. ÚS 2116/12 a sp. zn. IV. ÚS 3727/12 přehlížen. Byl si přitom vědom, že je před ním vedeno více řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky, kterými se domáhá zrušení rozhodnutí v obdobných věcech.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu