ECLI:CZ:US:2013:3.US.1391.12.1
sp. zn. III. ÚS 1391/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Hornycha, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 č. j. 14 Co 412/2011-18, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 4 a 2) Městské části Praha 11, se sídlem Ocelíkova 672/1, 149 41 Praha 4 - Háje, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 4. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3 odst. 2, čl. 6 odst. 2, čl. 14 odst. 2, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
Navrhovatel dále žádal, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho právní zastoupení hradí dle §83 zákona o Ústavním soudu stát.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z obsahu spisu Ústavního soudu se zjišťuje:
Stěžovatel je otcem nezletilých dětí Zuzany, Martina a Pavla Hornychových; matkou dětí je stěžovatelova manželka Ing. Jitka Hornychová. Dne 20. 7. 2031 podala Městská část Praha 11 u Obvodního soudu pro Prahu 4 podnět k zahájení řízení o stanovení dohledu nad nezletilými dětmi z důvodu zanedbání rodičovské péče o nezletilé děti.
Obvodní soud pro Prahu 4 na základě tohoto podnětu postupem podle §81 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl usnesením ze dne 6. září 2011 č. j. 14 Nc 522/2011-7 tak, že výrokem I zahájil řízení o stanovení dohledu nad těmito nezletilými dětmi a výrokem II ustanovil kolizním opatrovníkem nezletilých dětí pro toto řízení Městskou část Praha 11.
Proti výroku o ustanovení kolizního opatrovníka podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. 14 Co 412/2011-18 tak, že odvolání nevyhověl a podle §219 o. s. ř. napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
III.
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a pokládá je za protiústavní.
Námitky uplatněné v ústavní stížnosti směřují zejména proti tomu, že opatrovníkem nezletilých dětí byla ustanovena Městská část Praha 11, jejíž pracovníky pokládá stěžovatel za neobjektivní. Tato neobjektivita podle stěžovatele vyplývá z toho, že pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí jsou zaujati vůči matce dětí, která s nimi měla v minulosti konflikty a kritizovala je. Protože tito pracovníci jsou údajně silně zaujatí proti rodičům, pak prý reálně hrozí, že nebudou hájit zájmy jimi zastupovaných dětí, což podle stěžovatele znamená též porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se domnívá, že nezletilé děti by v řízení neměly být zastupovány jako kolizním opatrovníkem tím orgánem sociálně právní ochrany dětí, který sám podal návrh na zahájení řízení.
Stěžovatel dále tvrdí, že "ve skutečnosti k žádnému zanedbání péče o nezletilé jejich rodiči nikdy nedošlo, rodiče o podání podnětu k soudu nebyli vůbec informováni a před zahájením řízení se k němu nemohli vůbec vyjádřit".
Na podporu svého tvrzení o nesprávnosti a protiústavnosti napadeného rozhodnutí argumentuje stěžovatel odkazem na judikaturu, konkrétně na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 332/2008, na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/10 a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a ostatní proti České republice (stížnost č. 23499/06, §62); domnívá se, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je s těmito judikáty v rozporu.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k žádnému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací kompetence obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností jiných státních orgánů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím orgánů veřejné moci z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž podrobně vysvětlil, jaký je účel ústavní stížnosti ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy, a sice že jde o nástroj ochrany individuálních základních práv a svobod, který je subsidiárního charakteru.
Na prvém místě je zapotřebí zdůraznit, že z principu subsidiarity ústavní stížnosti a jejího chápání jako prostředku ultima ratio mj. vyplývá, že tento krajní instrument má zásadně sloužit k nápravě pravomocných rozhodnutí, která již nelze napravit jinými opravnými prostředky. Ústavněprávnímu přezkumu lze tedy zpravidla podrobit až konečná meritorní rozhodnutí.
Jen zcela výjimečně podrobuje Ústavní soud své kontrole procesní rozhodnutí vydaná v průběhu řízení před obecnými soudy, mezi něž patří též rozhodnutí o ustanovení kolizního opatrovníka. Důvodem takové výjimky by mohl být např. závažný zásah do základních svobod nebo jiná excesivní porušení základních lidských práv ze strany orgánů veřejné moci. V posuzovaném případě však žádný takový důvod k zásahu Ústavního soudu shledán nebyl. Samotný fakt ustanovení opatrovníka nezletilým dětem nevyvolává žádné bezprostřední následky a žádný zásah do základních práv stěžovatele či jeho dětí nepředstavuje. Stěžovatelovy úvahy o možných hrozících škodách, které by v budoucnu mohly nastat, jsou ryze hypotetické a spekulativní. Pokud by snad skutečně následné úkony opatrovníka svědčily o porušování práv dětí či jejich rodičů, je stěžovateli otevřena cesta ke vznesení konkrétních námitek v rámci probíhajícího soudního řízení.
Postup při ustanovování opatrovníka v občanskoprávním řízení nezletilým dětem je upraven v občanském soudním řádu, v zákoně o rodině a v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, tedy v podústavních zákonných normách. Vykládat a aplikovat zákonnou úpravu je v první řadě věcí obecných soudů, nicméně její excesivní porušení by mohlo založit porušení Listiny resp. Úmluvy, přičemž zpravidla pouze extrémní vybočení z rámce podústavní zákonné úpravy představuje protiústavní zásah. Postup obecného soudu v posuzovaném případě byl v souladu s procesní úpravou, žádný protiústavní exces nebyl Ústavním soudem shledán.
Je třeba konstatovat, že námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, vznesl stěžovatel již ve svém odvolání. Odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí důkladně zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Zabýval se také stěžovatelovou námitkou o údajném rozporu napadeného rozhodnutí se shora citovanými judikáty Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu a dospěl k závěru, že skutkový a právní stav, na nichž byly tyto judikáty založeny, byl odlišný od nyní posuzované věci. Rozdílnost spočívá především v tom, že nyní ustanovený opatrovník - Městská část Praha 11 - nebyl v daném řízení navrhovatelem, nýbrž podal toliko podnět, přičemž o zahájení řízení rozhodl ex offo sám soud, jak mu to umožňuje občanský soudní řád. Odvolací soud také upozorňuje, že v řízení o stanovení dohledu nad výchovou nezletilých není orgán sociálně právní ochrany dětí účastníkem řízení. Ani v hypotetickém případě, že by ustanovený opatrovník byl podjatý vůči rodičům dětí (což však v daném případě nebylo zjištěno), nelze z toho dovozovat, že je nezpůsobilý řádně zastupovat zájmy dětí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně a transparentně odůvodněno a nevykazuje žádné ústavněprávní deficity. Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje a pro stručnost na ni odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti.
Tento závěr nikterak nepředjímá další průběh opatrovnického řízení a výsledek meritorního rozhodnutí o stanovení dohledu nad nezletilými dětmi. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu právní předpisy poskytují, aby v právní věci péče o nezletilé uplatnil veškerá zákonná práva.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno vyhovět ani stěžovatelovu návrhu, aby náklady na jeho právní zastoupení hradil dle §83 zákona o Ústavním soudu stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu