ECLI:CZ:US:2013:3.US.1411.13.1
sp. zn. III. ÚS 1411/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Ťuika, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. března 2013 č. j. 68 To 66/2013-137, s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2013 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřoval stěžovatel konkrétně v nesprávném vyhodnocení všech okolností případu nalézacím soudem, vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu v rozporu s ustanovením §38 a §55 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatel považuje uložený trest za nespravedlivý a nepřiměřený, s ohledem na osobní a rodinné poměry stěžovatele. Dále uvedl, že uložený trest je v rozporu se základním ústavním principem v demokratickém právním státě, a to principem proporcionality, potažmo principem humanity, v rozporu se zásadou individualizace trestu.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2013 (7 T 157/2012-106) uznán vinným ze skutku popsaného ve výrokové větě rozsudku - přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil soud stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Dále bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozeným vzniklou škodu.
Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které bylo přezkoumáno v požadovaném rozsahu, a to jen proti výroku o trestu (odvolání nesměřovalo proti výroku o náhradě škody). Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 3. 2013 (68 To 66/2013-137) bylo odvolání zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
V souladu s ustanovením §79 odst. 2 dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil vyživovací povinností ke své družce a dvěma nezletilým dětem, kteří budou po dobu jeho výkonu trestu odkázání na pomoc třetích osob. Dále poukázal na nárok poškozených na náhradu škody, jehož uspokojení by dosáhli právě pouze při pobytu stěžovatele na svobodě.
II.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Pokud by Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, dostupné http://nalus.usoud.cz). K takovému pochybení však v postupu obecných soudů v projednávané věci zjevně nedošlo.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy obou stupňů, a to i k námitkám stěžovatele uplatněným v opravném prostředku, zevrubně zabývaly otázkou přiměřenosti trestu s ohledem na osobu stěžovatele. Obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu dle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad kontroly správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Odvolací soud konstatoval, že na rozhodnutí soudu nalézacího je nutno pohlížet jako na rozhodnutí zcela správné, důvodné a zákonné, které je v souladu s výsledky provedeného dokazování.
Ústavní soud v projednávané věci neshledává žádné pochybení obecných soudů ani v tom, jak tyto soudy hodnotily osobnost odsouzeného stěžovatele, jeho trestní minulost, jakož i jeho evidenční kartu řidiče. Obecné soudy při uložení nepodmíněného trestu nemohly beze zbytku akceptovat všechny namítané okolnosti týkající se jeho osobního života a nemožnosti splácet pohledávky z předcházejícího trestního řízení či případných potíží souvisejících s nástupem do výkonu trestu odnětí s odůvodněním, že stěžovatel měl na tyto okolnosti myslet, než usedal v částečně podnapilém stavu do vozidla, s kterým následně havaroval, ačkoliv mu byla tato činnost zakázána správním orgánem. Ústavní soud v tomto postupu neshledává pochybení obecných soudů. Nebezpečnost protiprávního jednání stěžovatele, jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku, je vysoká jak pro účastníky silničního provozu i stěžovatele samotného. Bylo věcí náhody, že závažná poranění utrpěl pouze jeden poškozený a nehoda mohla skončit mnohem tragičtěji.
Obecné soudy při výběru druhu trestu a stanovení jeho výše hodnotily rozhodné okolnosti vyplývající z ustanovení §37, §38, §39 tr. zákoníku a násl., zcela důvodně poukázaly na přitěžující okolnosti (recidivu) i polehčující okolnosti (úhrada škody, projevená lítost). Stěžovatel byl opakovaně souzen za spáchání zejména úmyslné majetkové trestné činnosti. Předchozí výchovné působení na stěžovatele ukládáním různých druhů trestů i nepodmíněných nesplnilo svůj účel. Nalézací soud proto uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť jeho protiprávní jednání vykazovalo velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012).
Za tohoto stavu nelze obecným soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
Ústavní soud považuje za nedůvodné i obecné tvrzení o údajném porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny. Přístup k soudu stěžovateli odepřen nebyl; stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, jejž využil. Stěžovatel byl odvolacím soudem při veřejném zasedání dne 25. března 2013 ke svému odvolání osobně vyslechnut a v průběhu veřejného zasedání se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele garantované čl. 1 a čl. 4 Ústavy napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně porušeny nebyly.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 521/05 ze dne 25. 10. 2006).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu