ECLI:CZ:US:2013:3.US.1418.13.1
sp. zn. III. ÚS 1418/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1264/2012, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 3 To 159/2012 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 7 T 2/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a spoluobviněný J. Ch. byli shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Stěžovatel byl za shora uvedený zločin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 10. 2010 sp. zn. 18 T 120/2008, odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 3 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 18 T 120/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Jaromír Janča a Zdeňka Jančová odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali stěžovatel, spoluobviněný J. Ch. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně.
Krajský soud v Brně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech stran obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 18 T 120/2008, odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 3 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 18 T 120/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl; dovolání spoluobviněného J. Ch. bylo týmž rozhodnutím odmítnuto podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť nebyla - jak dovozuje - mimo pochybnost vyvrácena jeho obhajoba, což konkretizuje řadou výhrad proti skutkovým zjištěním obecných soudů.
Namítá, že sjednáním smlouvy o půjčce ze dne 21. 12. 2006 nezískal protiprávně majetkový prospěch, nýbrž dluh, a předmětnou smlouvou poškozené v omyl neuvedl, neboť je v této době "vůbec neznal". Později předal spoluobviněnému J. Ch. částku 500 000 Kč (nabytých touto půjčkou), který je poškozeným v rozporu s dohodou neposkytl.
Stěžovatel dále uvádí, že nevěděl o omylu poškozených při uzavírání smlouvy se společností H.FINANCE GROUP, spol. s r. o., kterou poskytli svoji bytovou jednotku do zástavy. Současně zdůrazňuje, že se poškozeným snažil pomoci, nicméně finanční situace jeho, resp. společnosti, v níž působil, tento záměr zmařila, a vymezuje se též proti zjištěním soudů stran převodu bytu.
Za opomenutý důkaz považuje stěžovatelem uplatněný návrh na provedení svědecké výpovědi Miloslava Martince, jakož i další písemnosti (dokument psaný M. Martincem datovaný dnem 25. 5. 2007 a zpětvzetí návrhu na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí).
Stěžovatel má za to, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřený.
Oponuje též závěru dovolacího soudu, podle kterého podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Závěrem stěžovatel obecným soudům vytýká, že v rozporu s koncepcí individuální trestní odpovědnosti od sebe neoddělily skutky obou spoluobviněných a nezkoumaly zvlášť všechny předpoklady naplnění skutkové podstaty trestných činů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes poukaz na ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry mají v dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze; výhradami stěžovatele k posouzení kritických skutků (resp. jeho pachatelství) se obecné soudy - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly, jestliže s poukazem na konkrétní důkazní prameny (a s ústavněprávně akceptovatelným vysvětlením, že další dokazování je nadbytečné) konstatovaly, že jednání každého z obviněných bylo článkem řetězu, jejich jednotlivé činnosti články řetězu působily současně a směřovaly k přímému vykonání trestného činu podvodu a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu, přičemž z kontextu zjištěného skutkového stavu věci je patrné, že oba obvinění jednali společně (ve shodě) vedeni stejným přímým úmyslem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], zahrnujícím všechny znaky objektivní stránky uvedeného zločinu, a tudíž jednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Výtka ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu postrádá bližší odůvodnění ústavněprávní argumentací; rozhodnou výši škody, resp. částky, kterou si chtěl stěžovatel ponechat pro vlastní potřebu, odvolací soud dovodil z ústavněprávně udržitelného základu a uplatněná hlediska výše trestu dal srozumitelným způsobem najevo. Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nechybí - ani v tomto směru - výstižné a objektivně přijatelné odůvodnění.
Ústavněprávní deficit nelze shledat ani v závěru Nejvyššího soudu, podle nějž stěžovatel podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Dovolacímu soudu je totiž třeba přisvědčit, že s poukazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. další dovolací důvody zakotvené v tomto procesním předpisu, nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy stěžovatel relevantně nedoložil). Obdobné závěry se uplatní též ve vztahu k výhradám ohledně výše trestu, které stěžovatel zahrnul do svého dovolání.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu