ECLI:CZ:US:2013:3.US.1453.13.1
sp. zn. III. ÚS 1453/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného opatrovníkem Městysem Z., zastoupeného starostou Antonínem Chocholou, právně zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem Třebízského 175, 274 01 Slaný, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 č. j. 20 Cdo 308/2013-91, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2012 č. j. 28 Co 349/2012-59 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. dubna 2012 č. j. 53 EXE 195/2011 -34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. května 2013, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 č. j. 20 Cdo 308/2013-91, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2012 č. j. 28 Co 349/2012-59, jakož i usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. dubna 2012 č. j. 53 EXE 195/2011-34, a to pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 28. června 2012 č. j. 28 Co 349/2012-59 Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. dubna 2012 č. j. 53 EXE 195/2011-34, jímž okresní soud zamítl návrh povinného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), aby podle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. byla zastavena exekuce, nařízená usnesením téhož soudu ze dne 18. února 2011 č. j. 53 EXE 195/2011 - 9.
Rozhodnutí krajského soudu napadl povinný dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. února 2013 č. j. 20 Cdo 308/2013-91 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že exekuční titul byl vydán i přesto, že jako žalovaný neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Dovolání bylo odmítnuto, jelikož dle názoru dovolacího soudu nelze dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významné, i když daná problematika, uvádí stěžovatel, s ohledem na existující judikaturu není rozhodována jednotně. Stěžovatel poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. III. ÚS 747/2000 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), kterým se však žádný ze soudů, který věc dosud projednával a rozhodoval v tomto řízení, neřídil.
Stěžovatel poukazuje na to, že žalovaný (v exekučním řízení "povinný") je osobou zjevně trpící duševní poruchou, která není schopna uvědomit si ani posoudit následky převzetí písemnosti, ale ani následky svého jednání, spočívajícího zde v tzv. černých jízdách (otázkou ale zůstává, zda vzhledem k existenci průkazu ZTP/P se skutečně o tzv. černé jízdy jednalo), a přesto čelí několika desítkám soudních řízení nalézacích a následně exekučních, v nichž jsou v jeho neprospěch uplatňovány náklady řízení v plné výši, které mnohonásobně převýší hodnotu pohledávky samotné. Tato řízení proběhla bez jeho účasti, doručováno bylo fikcí a i když občas stěžovatel některou písemnost i převzal, nebyl schopen posoudit její význam. Sám se tak nebyl schopen ani bránit a v době, kdy mu byl soudem ustanoven opatrovník, již proti němu bylo vedeno velké množství řízení, většinou všechna již ve fázi, kdy nebyl jiný způsob jak je zastavit. V dané věci je exekučním titulem platební rozkaz Okresního soudu v Kladně ze dne 15. května 2004 č. j. 30 Ro 723/2004, takže je zcela zjevné, že bylo rozhodováno bez nařízení ústního jednání. Z přiloženého znaleckého posudku MUDr. Květuše Charvátové vyplývá, že následky duševní choroby stěžovatele trvaly nepochybně od 10. února 2004.
Stěžovatel spatřuje v dosavadním postupu soudu diskriminaci duševně nemocných v řízení před obecnými soudy, skryté obcházení jejich práv a porušování zásady rovnosti stran v řízení, zaručenými čl. 36 a čl. 37 Listiny.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že od 1. ledna 2001 je procesním opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut, koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek, má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze mimo jiné ve smyslu ust. §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") napadnout pravomocné usnesení soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (ust. §29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen.
K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000 je proto třeba poznamenat, že Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel ze stavu před novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 220/2000 Sb., jež nově zavedla v občanském soudním řízení institut žaloby pro zmatečnost a jež nabyla účinnosti dne 1. ledna 2001. Oproti předchozímu stavu měl tedy stěžovatel v nyní projednávané věci jako mimořádný opravný prostředek již k dispozici právě žalobu pro zmatečnost, jíž mohl napadnout pravomocné rozhodnutí prvostupňového případně odvolacího soudu, jestliže dle svého tvrzení "neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen" [srov. ust. §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; mohl tak učinit ve speciálních lhůtách zakotvených pro tento zmatečnostní důvod v ust. §234 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu je třeba považovat odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000 za nikoli zcela relevantní (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 549/12, sp. zn. III. ÚS 1026/12).
Tím, že v daném případě žaloba pro zmatečnost podána nebyla a stěžovatel se obrátil přímo na Ústavní soud, nastala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, přičemž neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2013
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj