ECLI:CZ:US:2013:3.US.1472.13.1
sp. zn. III. ÚS 1472/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti H. BLOCH, a. s., se sídlem Vídeňská 232/116b, 619 00 Brno, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem Radnická 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013 č. j. 9 Afs 64/2012-27 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2012 č. j. 30 Af 18/2010-197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů, bylo rozhodnutími Celního úřadu v Brně č. j. 7390-2/2009-010100-21 ze dne 3. 12. 2009, č. j. 7126-2/2009-010100-21 ze dne 2. 12. 2009, č. j. 7307-2/2009-010100-21 ze dne 2. 12. 2009, č. j. 7310-2/2009-010100-21 ze dne 2. 12. 2009, č. j. 7309-2/2009-010100-21 ze dne 3. 12. 2009, č. j. 7367-2/2009-010100-21 ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2491/08/1198-8/2009-010100-21 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 2494/08/1198-4/2009-010100-21 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 2474/08/1198-7/2009-010100-21 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 2482/08-1198-6/2009-010100-21 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 2480/08/1198-3/2009-010100-21 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 2481/08/1198-9/2009-010100-21 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 2483/08/1198-5/2009-010100-21 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 2493/08/1198-12/2009-010100-21 ze dne 16. 7. 2009 a č. j. 2471/08/1198-10/2009-010100-21 ze dne 16. 7. 2009 zamítnuto odvolání proti rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na vrácení spotřební daně. Podle citovaných rozhodnutí stěžovatelka neprokázala, že by ve smyslu §56a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, spotřebovala "ostatní benzín" s označením ISOPAR, jenž byl používán jako testovací kapalina ke zkoušení těsnosti vyrobených vstřikovacích čerpadel v zařízeních označených jako "potápka".
Stěžovatelka proti těmto rozhodnutím podala žalobu. Krajský soud v Brně poté, co jeho předcházející rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud, spojil předmětné žaloby ke společnému projednání pod sp. zn. 30 Af 18/2010. Žaloby posléze napadeným rozhodnutím zamítl. Stěžovatelkou podaná kasační stížnost byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem.
Stěžovatelka proto následně podala ústavní stížnost. V té tvrdí, že k zásahu do jejích práv došlo již tím, že v předešlých řízeních bylo rozhodnuto o odejmutí povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Stěžovatelce byla následně doměřena daň a vyměřeno penále. Ohledně řízení o vrácení daně stěžovatelka především polemizuje s výkladem pojmu "spotřeba" ve smyslu §56a zákona o spotřebních daních, přičemž správní orgány a soudy podle jejího názoru tento termín interpretovaly příliš restriktivně, čímž zároveň nepřípustně rozšířily explicitně vyjmenované podmínky pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně z ostatních benzínů. Stěžovatelka taktéž poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe správních orgánů, jelikož Finanční úřad Brno II dříve v prakticky totožné věci nárok na vrácení daně přiznával. Stěžovatelka konečně upozorňuje na neúměrně dlouhou dobu, po kterou řízení probíhalo.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že předmětná ústavní stížnost se zcela a doslovně shoduje s ústavní stížností stejné stěžovatelky, kterou Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl v usnesení sp. zn. I. ÚS 1473/13 ze dne 26. 8. 2013. Nyní projednávanou ústavní stížnost pojí s ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto citovaným usnesením, také prakticky identický skutkový stav a takřka shodné znění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Rozdílnými jsou v zásadě pouze zdaňovací období, o nichž správní orgány rozhodovaly. Ústavní soud přitom za této situace neshledává žádný důvod se od usnesení sp. zn. I. ÚS 1473/13 odchylovat.
Pokud jde o jednotlivé stěžovatelčiny námitky, Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1473/13 uvedl, že jedna z podmínek pro vrácení spotřební daně se odvíjí od výkladu relativně neurčitého pojmu ("spotřeba"), což z povahy věci vytváří pro rozhodující soud potažmo správní orgán adekvátně široký prostor k uvážení. Tím je zároveň omezen prostor pro hodnocení jejich rozhodnutí z pozic věcné správnosti (a tím spíše z hledisek "správnosti" ústavněprávní). Zásah Ústavního soudu tudíž za těchto okolností připadá do úvahy jen zcela výjimečně v případech zjevného výkladového excesu. Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1473/13 takové pochybení nespatřil a nespatřuje jej ani nyní. Soudy i správní orgány se interpretací pojmu "spotřeba" velmi podrobně zabývaly a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily, přičemž Ústavní soud považuje jimi učiněný výklad za přiléhavý.
Taktéž i další stěžovatelčiny námitky stran aplikace zákona o spotřebních daních postrádají potřebný ústavněprávní rozměr, neboť spočívají v pouhé polemice se správním orgánem a správními soudy ohledně aplikace podústavních ustanovení, a to navíc uplatněním totožných námitek, s nimiž se již orgány rozhodující ve věci opakovaně vypořádaly. Ústavnímu soudu proto ve vztahu k těmto námitkám nezbývá než odkázat na ústavně souladné závěry napadených rozhodnutí.
Stěžovatelka dále namítala nejednotnou praxi správních orgánů, na kterou ostatně ve svém původním rozhodnutí poukázal i krajský soud. S touto námitkou se však posléze vypořádal Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 9 Afs 74/2011-115 ze dne 8. 3. 2012, v němž vysvětlil, proč dřívějším rozhodnutím o nároku na vrácení spotřební daně nebyla vytvořena správní praxe, jíž by byly celní orgány ve své další činnosti vázány. Stěžovatelka přitom nepředložila žádné argumenty, kterými by tento závěr kasačního soudu vyvrátila. Ostatně ve stěžovatelkou podané kasační stížnosti nejednotnost rozhodovací praxe správních orgánů již vůbec namítána není. Ústavní soud tak pouze podotýká, že závěry Nejvyššího správního soudu považuje za ústavně konformní, pročež na rozhodnutí č. j. 9 Afs 74/2011-115 v podrobnostech odkazuje.
Pokud se týče tvrzení stěžovatelky, podle níž řízení probíhalo neúměrně dlouhou dobu, Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1473/13 připomněl, že stěžovatelka má k ochraně proti průtahům v meritorně skončeném řízení nadále k dispozici procesní prostředky dané zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ústavnímu soudu s ohledem na zásadu subsidiarity nepřísluší se existencí neodůvodněných průtahů v projednávané věci zabývat; ústavní stížnost je proto v části směřující proti délce řízení nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že stejně jako v usnesení I. ÚS 1473/13 nemohl přihlédnout k námitkám týkajícím se odejmutí povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Jak uvedl krajský soud v jednom z původních rozhodnutí (č. j. 30 Af 18/2010-59 ze dne 13. 7. 2011), stěžovatelka se proti rozhodnutí o odejmutí povolení mohla bránit odvoláním, což však neučinila. Účinné prostředky ochrany ostatně zákon poskytoval i proti rozhodnutí o dodatečném doměření daně. Stěžovatelka navíc tento okruh námitek již dále v řízení neuplatňovala a znovu jej zopakovala až v ústavní stížnosti. Tyto námitky jsou tudíž nepřípustné.
Ústavní soud uzavírá, že v řízení před správními orgány ani v následném řízení soudním k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Napadená rozhodnutí jsou důkladně a přesvědčivě odůvodněna, přičemž aplikaci podústavního práva nelze označit za nepřiměřenou.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu