ECLI:CZ:US:2013:3.US.1488.12.1
sp. zn. III. ÚS 1488/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stěžovatelů 1) Jiřího Davídka, 2) Milana Rychtaříka, 3) Daniely Rychtaříkové, 4) Jiřího Davídka, ml. a 5) Tomáše Davídka, všichni zastoupeni JUDr. Romanem Felixem, advokátem, společníkem společnosti FELIX A SPOL. advokátní kancelář, s r.o., se sídlem Praha 5, U Nikolajky 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 3927/2011-396, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007 č. j. 18 Co 210/2007-332, ve spojení s výrokem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 10. 2004, č. j. 17 C 313/97-257 ve znění opravného usnesení ze dne 13. 2. 2006, č. j. 17 C 313/97-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 4. 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatelé, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhli zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem - stavbě kůlny a dále specifikovanému spornému pozemku - které měli nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1978, resp. vydržením v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v relevantním platném znění.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo výrokem I. určeno vlastnické právo stěžovatelů ke stavbě kůlny, avšak návrh na určení vlastnického práva ke spornému pozemku, na jehož části kůlna stojí, byl výrokem II. zamítnut. Ústavní stížnost směřuje proti této části výroku nalézacího soudu. Nalézací soud dospěl k závěru, že vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku bylo po právní stránce možné, a to ke dni 1. 1. 1992, avšak při jeho užívání nebyli stěžovatelé v dobré víře ohledně jeho vlastnictví, neboť při obvyklé opatrnosti museli dospět k závěru, že jim sporný pozemek nepatří. Neexistence dobré víry stěžovatelů soud zdůvodnil tím, že se stěžovatelé spokojili s ústním sdělením převodce o hranicích převáděného pozemku a nijak se o nich sami nepřesvědčili. Stěžovatelé užívali pozemek téměř o 1/3 větší než jim náleželo, přitom výměra zakoupeného pozemku byla zřejmá ze znaleckého posudku i výpisu z katastru nemovitostí. Dle názoru soudu i stěžovatelé jako laici museli při zachování běžné opatrnosti poznat, že užívají více, než koupili. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že u žalobců nebyla dána oprávněnost držby ohledně sporného pozemku, když spoléhali na ústní výklad uzavřené kupní smlouvy z roku 1978 ohledně rozsahu, velikosti a tvaru zakoupených pozemků.
Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předkládají obsáhlou rekapitulaci svých tvrzení v soudním řízení, která měla doložit, že s ohledem na okolnosti uzavření smlouvy a vyjádření převodce, doby 17 let pokojného užívání sporného pozemku v rámci příbuzenství, povinností notáře podle tehdy platných předpisů, vyznačení sporného pozemku v terénu vysokou zdí, pouze občasného užívání sporného pozemku vedlejšími účastníky, které nemohlo představovat výkon jejich vlastnických práv a nepřerušovalo držbu stěžovatelů v dobré víře, právní závěr soudu o nedostatku dobré víry stěžovatelů je, se zřetelem ke všem okolnostem, nesprávný.
Stěžovatelé namítají, že nebyla poskytnuta ochrana jejich vlastnickému právu a věc nebyla řádně projednána s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. Soudy aplikovaly při hodnocení obvykle platné postuláty, jež však nedopadají na okolnosti případu. Byla poskytnuta vyšší ochrana vlastnickému právu osob, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci sporného pozemku, ačkoli tyto osoby při nabývání nemovitostí na základě kupní smlouvy spolu se stěžovateli jednaly ve stejném omylu, vlastníky sporného pozemku od počátku nebyly, znaly skutečný obsah projevu vůle převodce, a tedy nebyly ohledně nabytí sporného pozemku do jejich vlastnictví v dobré víře; pouze využily tohoto omylu při uzavření kupní smlouvy a z něj vyplývajícího zápisu v katastru nemovitostí, který neodpovídá skutečným vlastnickým vztahům.
Při hodnocení dobré víry stěžovatelů soud prvního stupně nepřihlédl k důkazům a zjištěním, které pro to svědčily a pominul rozdíly při prodeji věci v rámci rodiny a mezi cizími osobami a poměry sporného pozemku (zídka, tradice užívání rodinou). K posouzení a rozhodnutí o žalobním nároku tak soud přistoupil zcela formálně a povrchně. Odvolací soud pouze zopakoval závěry soudu prvního stupně postrádající oporu v konkrétních okolnostech projednávaného případu a svým přístupem odepřel stěžovatelům právo na dvoustupňové projednání jejich případu.
Neúplnost řízení a neúplnost odůvodnění rozhodnutí soudů v projednávané věci vede zejména k nepřesvědčivosti napadených rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se dostatečně nezabýval jimi předloženou relevantní otázku zásadního právního významu a předloženou věc neposoudil se zohledněním všech jejích specifických aspektů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru o existenci dobré víry a bezpodstatnosti obsahu kupní smlouvy ve vztahu ke spornému pozemku a ke stavu zápisu v katastru nemovitostí. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu věc znovu přezkoumával a dovozoval stěžovateli předkládané závěry.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Otázkou dobré víry se důkladně zabývaly a věc hodnotily v kontextu všech zjištění a pro věc podstatných okolností. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Poukaz stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu ohledně dopadu zápisu v katastru nemovitostí odporujícího skutečnosti (sp. zn. II. ÚS 349/03) považuje Ústavní soud za nepřípadný. V nyní projednávané věci naopak obecné soudy dospěly v důkazním řízení ke zjištění, že zápis v katastru nemovitostí odpovídá obsahu kupní smlouvy uzavřené před notářem. Stejně tak je s ohledem na jiné skutkové i právní okolnosti a skutečnost, že v nyní projednávané věci se obecné soudy otázkou dobré víry zabývaly, nepřípadný poukaz na nález sp. zn. II. ÚS 165/11 zabývající se otázkou dobré víry při nabytí vlastnictví od nevlastníka, kterou soudy neřešily.
Pokud jde o námitku neposkytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatelů, je třeba poznamenat, že v tomto případě dospěly obecné soudy k závěru, že tuto ochranu je třeba poskytnout žalovaným. Okolnost rodinných vztahů a z ní vyplývající nižší stupeň obezřetnosti zde neobstojí, neboť konečně z požadavku stejné ochrany vlastnického práva plyne, že k rozdílům v postavení vlastníků, či stran uplatňujících vlastnická práva, nelze přihlížet. I zde platí ještě více zásada vigilantibus iura.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěrům obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout a Ústavní soud se neztotožňuje s názory stěžovatelů ohledně formálního a povrchního přístupu k věci či porušení dvojinstančnosti řízení. Věc stěžovatelů byla řádně projednána v rámci řízení nalézacího, odvolacího i dovolacího (Nejvyšší soud sice dovolání odmítl, nicméně se nad rámec řízení vypořádal s řadou otázek, které byly řešeny nalézacím a odvolacím soudem). Dle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
K námitkám týkajícím se rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že jak dlouhodobě judikuje, nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž je konstatována přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by Ústavní soud mohl přistoupit, jen pokud by napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (šlo by o projev svévole, Nejvyšší soud by se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit, či v případě absence odůvodnění). Těmito vadami však napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu