ECLI:CZ:US:2013:3.US.1495.13.1
sp. zn. III. ÚS 1495/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104A, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. října 2011 č. j. 30 Nc 28/2011-318, 10 P a Nc 45/2011, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2013 č. j. 30 Co 598/2011-834, 30 Co 599/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 9. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení (celé řady ustanovení) Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jež jsou níže uvedena. Současně navrhl, aby Ústavní soud zakázal "příslušným soudům i koliznímu opatrovníku, aby v porušování práva a svobody pokračovaly", a přikázal jim, aby "zabezpečily účastníkům řízení jiné zákonné zástupce veřejné moci a správy, kteří budou v řízení postupovat v souladu s ústavně zaručenými právy".
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") bylo k návrhu matky I. K. na úpravu výchovy, výživy a styku rozhodnuto, že se nezletilá S. H. svěřuje do výchovy matky (výrok I), stěžovateli jako otci nezletilé bylo uloženo připívat na její výživu 7 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2010 (výrok II) s tím, že nedoplatek na výživném od 1. 4. 2010 do 14. 10. 2011 v částce 11 000 Kč má uhradit do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III), dále byla stěžovateli stanovena povinnost od 1. 4. 2010 složit na tvorbu úspor nezletilé částku 8 000 Kč měsíčně (výrok IV) a matce bylo uloženo zřídit pro tento účel zvláštní účet (výrok V), současně bylo stěžovateli uloženo zaplatit nedoplatek na výživném k tvorbě úspor ve výši 144 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok VI), také jím byl upraven styk otce s nezletilou v běžném roce i období prázdnin (výrok VII) a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek ve výroku II a IV změněn tak, že stěžovatel je povinen platit výživné pro nezletilou od 1. 4. 2010 do 31. 7. 2012 ve výši 13 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 8. 2012 částkou 12 000 Kč měsíčně, z toho na blíže specifikovaný účet od 1. 4. 2010 do 31. 7. 2012 částku 7 000 Kč měsíčně a od 1. 8. 2012 částku 6 000 Kč měsíčně (výrok I), dále jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a VI tak, že nedoplatek na výživném za dobu 1. 4. 2010 do 31. 1. 2013 ve výši 178 702 je otec povinen zaplatit na stejný účet ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II), současně byl vypuštěn výrok V rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti matky založit účet ve prospěch nezletilé (výrok III), změněn byl i výrok VII týkající se styku stěžovatele s nezletilou (výrok IV), ve výroku I o výchově nezletilé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok V), každému z rodičů bylo uloženo zaplatit České republice na nákladech odvolacího řízení 3 750 Kč (výrok VI) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VII).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Tvrdí, že vzhledem k nedostatku rozhodujících skutkových zjištění a nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu měl krajský soud postupovat podle §219a odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), uvedený soud však sám provedl rozsáhlé dokazování a ve věci sám rozhodl. Porušil tak §213 odst. 4 o. s. ř. a účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, eventuálně z pohledu soudu prvního stupně nevýznamných skutkových zjištění. Krajský soud před vydáním rozsudku neseznámil účastníky se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, a tudíž jde o tzv. překvapivé rozhodnutí. V této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. 32 Cdo 712/2009.
5. Dle stěžovatele má být odůvodnění rozsudku krajského soudu v rozporu s obsahem spisu, resp. se skutkovým stavem, konkrétně pak v tom ohledu, k jakým závěrům uvedený soud dospěl na základě znaleckého posudku PhDr. Jindřišky Záhorské, resp. stěžovatel krajskému soudu vytýká, že rozhodl zcela v rozporu se závěry (doporučeními) plynoucími ze znaleckého posudku PhDr. J. Záhorské, jakož i znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Vladimírem Fiedlerem a PhDr. Vladimírem Tesařem stran střídavé výchovy nezletilé. Tím měl uvedený soud překročit své zákonné pravomoci, neboť není vybaven psychologickým vzděláním, a proto nesmí rozhodovat v odborné věci bez ohledu na jednoznačný odborný názor znalců. V návaznosti na to cituje z již zmíněných znaleckých posudků a vyvozuje (z nich), že odmítnutí střídavé výchovy ze strany obecných soudů bylo svévolné a odporovalo zájmům nezletilé, přičemž nesouhlas matky se střídavou péčí stěžovatel označuje za obstrukční a vytýká soudům, že neodůvodnily, proč by střídavá výchova zasahovala do zájmu nezletilé. Stěžovatel - s odvoláním se na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 481/04, usnesení ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04, nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 a ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09) - tvrdí, že je to matka, kdo není ochoten vést kvalifikovanou komunikaci a respektovat zájem dítěte i práva otce. Pokud krajský soud poukazuje na překážky v komunikaci rodičů, diskriminačně vytrhuje skutečnosti z kontextu a zaměňuje příčinu a následek. Stěžovatel nerozumí tomu, že je podle názoru soudů schopen zabezpečit potřeby nezletilé v rozsahu 5 dní ze 14, ale už tomu tak není v rozsahu 7 dnů ze 14, tj. v rozsahu střídavé výchovy, zvláště má-li v době letních prázdnin vychovávat nezletilou nepřetržitě 15 dní. Soudem určený styk v rozsahu jen 30 % času nezletilé v běžném roce a odmítnutí telefonického kontaktu s nezletilou v době, kdy je v péči matky, považuje stěžovatel za obecnými soudy neodůvodněný a s ohledem na závěry výše uvedených znaleckých posudků i za nedůvodný, v rozporu se zájmy nezletilého dítěte a jeho rodičovskými právy, neboť nevytváří dostatečný prostor, aby ji mohl řádně vychovávat.
6. Rozhodnutí soudů mají stěžovatele jako muže diskriminovat, nerovnost nutno spatřovat i v tom, že krajský soud nerespektoval jeho časové možnosti, přičemž poukazuje na obtíže, které má vzhledem ke svému zaměstnání s vyzvedáváním dcery ze školky, a tvrdí, že rozhodoval pouze s ohledem na pracovní dobu matky a že zhoršil jeho pozici na pracovním trhu a ohrozil jeho příjem. Diskriminační má být i to, že časové náklady leží jen na jeho straně, kdy matka nikdy není povinna převzít a předat nezletilou v místě jeho bydliště.
7. Svévolně měl být určen styk s nezletilou v období letních prázdnin, protože nezletilá s ním nebude v kontaktu pod dobu 25 kalendářních dnů, ačkoliv psychologové v případě dítěte ve věku jeho dcery doporučují maximálně 7 dnů, navíc sestra nezletilé, B. K., bude pravděpodobně tento čas trávit jinde.
8. Stěžovatel odmítá argumentaci odvolacího soudu, který zohlednil, že matka má ve výchově polorodou sestru nezletilé, s tím, že nezletilá k ní má sice pozitivní stav, ale není na ní zvýšeně fixována, mezi dětmi je téměř devítiletý věkový rozdíl a mají zcela odlišné zájmy, navíc se v lichém týdnu téměř neuvidí. Podle stěžovatele nelze upřednostňovat kontakt se sestrou před kontaktem s otcem, k němuž má silný citový vztah.
9. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem kolizního opatrovníka, který považuje za protizákonný a vůči němu podjatý. Vytýká mu jednak, že se neseznámil s obsahem spisu, neboť přehlédl, že primárně navrhoval svěření nezletilé do střídavé výchovy, a navrhl, aby soud jeho návrh na svěření nezletilé do jeho výlučné péče zamítl, jakož i to, že upřednostňoval matku, když zakládal do spisu a navrhoval "provádění neověřených a neprokázaných listin", a naopak nepředkládal důkazy usvědčující ji z nekalých praktik a navrhoval "nehorázné" výživné, aniž by byly prokázány potřeby nezletilé, to navíc zpětně, ačkoliv potřeby nezletilé byly nadstandardně zabezpečeny, a také se neodvolal proti nezákonným rozhodnutím soudu prvního stupně, kterými byl zamítnut jeho návrh na předběžné opatření. V této souvislosti požádal Ústavní soud, aby další řízení bylo předáno kvalifikovanému koliznímu opatrovníkovi.
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěry krajského soudu, dle nichž je to primárně on, kdo se nesnaží o dohodu. Poukazuje na to, že matka požádala soud o snížení kontaktu s nezletilou, přerušila soudně nařízenou terapii, s čímž soudní znalkyně nesouhlasila, ukončila i mediaci, nereagovala 3 měsíce na jeho žádost o styk s nezletilou, bez dohody rozhodla o školní docházce. Odmítá závěry krajského soudu týkající se povahových rysů matky jako rozumnějšího, resp. vhodnějšího rodiče s tím, že nekorespondují se závěry znaleckého posudku i výpovědí soudní znalkyně. Naopak hodnocení své osoby stěžovatel považuje za svévolné. Poukazuje na to, že rozhodně nelze považovat za negativní vlastnost, má-li v žebříčku svých hodnot vysoce postavenu spravedlnost a boj za ni, naopak to má ukazovat na silný charakter a morální vlastnosti, které prokazatelně chybí v matčině osobnostním profilu. Nemůže mu být na újmu, pokud uplatňuje svá zákonná práva i práva a zájmy nezletilé, a dostává se tak do konfliktu s těmi, kteří je nerespektují. Upozorňuje na údajné nekalé praktiky matky, podporované kolizním opatrovníkem, která jej protizákonně nechala vyvést od lůžka nezletilé při její hospitalizaci v nemocnici, bezúspěšné domáhání se práva na styk s nezletilou a na informace o ní v době, kdy nezletilá byla z důvodu nemoci v péči matky a kdy měla být podle soudního rozhodnutí v jeho péči, přičemž odmítá důvody, na kterých krajský soud postavil svůj závěr, že se rozdílné představy nesnaží řešit dohodou s matkou.
11. Jde-li o situaci, která nastala při hospitalizaci nezletilé v nemocnici, stěžovatel tvrdí, že jeho nevhodné chování, jež mělo být důvodem jeho vyvedení policií, nebylo nijak prokázáno, a dovolává se práva dítěte na nepřetržitou přítomnost rodičů, přičemž má za to, že jednání matky bylo šikanózní a protiprávní. V případě, kdy mu matka odmítla vydat nezletilou, volal policii jen proto, aby zkontrolovala, zda je skutečně v domácím léčení. Protože matka mu nebyla ochotna vydat zdravotní dokumentaci, takže se mu to jevilo tak, že brání styku s nezletilou a jedná v rozporu s doporučením lékařky, chtěl prý získat svědectví o jednání matky proti zájmu nezletilé, navíc celou situaci vyvolala ona tím, že nereagovala na jeho zvonění. Dané informace získal až díky přítomnosti policie. Z lékařské zprávy ošetřující lékařky prý neplyne žádná diagnóza a zákaz převozů byl prý vysloven na základě manipulace ze strany matky. Lékařka nezletilé má porušovat jeho právo na zdravotní informace, neboť mu odmítá vysvětlovat léčebné postupy a diagnózy. Navrhl změnit ošetřující lékařku, protože té současné nedůvěřuje, matka se k tomuto návrhu nijak nevyjádřila a jeho nesouhlas ignorovala.
12. Stěžovatel vyvozuje dále, že matka má nevypořádané vztahy s osobami opačného pohlaví, činí naschvály a není dostatečně tolerantní k jeho oprávněným požadavkům. S odkazem na výpověď PhDr. J. Lose stěžovatel vyvozuje, že po dobu rodinné terapie nerespektovala úlohu otce v životě nezletilé, což vedlo ke konfliktní situaci mezi nimi. Argument krajského soudu, že matka umožnila otci styk nad rámec předběžného opatření, je vytrženo z kontextu, neboť o takové uspořádání usiloval v rámci rodinné terapie, kdy terapeuti doporučovali matce, aby mu vyšla vstříc, ta však tak neučinila, k rozšíření styku došlo až po nástupu matky do zaměstnání z důvodu, aby otec alespoň jednou týdně nezletilou odváděl do školky a ona aby mohla déle spát či být dříve v zaměstnání.
13. Ze spisu je (tak) dle stěžovatele patrno, že matka nerespektuje názory a doporučení odborníků, odmítá vést kvalifikovanou komunikaci, nepředává informace o nezletilé, je vůči němu před dětmi vulgární, nerespektuje jeho právo spolurozhodovat o závažných skutečnostech (zdravotní péči, o předškolní docházce, tvorbě úspor, zájmových aktivitách), poškozuje jeho dobré jméno tím, že si vyžádala zprávy o údajném psychickém týrání a domácím násilí, a to v době, kdy se téměř dva roky nestýkali, matka po dobu 3 měsíců nereagovala na jeho žádost, aby se mohl s nezletilou stýkat po dobu vánočních svátků a zimních prázdnin, odmítá nezletilé telefonický kontakt s ním, nepředává mu bez rozhodnutí soudu cestovní pas, resp. odmítá její vycestování do zahraničí, neakceptuje vyvážené kompromisy, naopak on je schopen a ochoten vést s matkou kvalifikovanou komunikaci, je tolerantní a vstřícný k jejím požadavkům, je ochoten za odborné asistence pracovat na zlepšení vzájemné komunikace a je nakloněn k vyváženým dohodám. Krajskému soudu vytká, že se jeho námitkami a návrhy na provedení dokazování nezabýval a odmítnutí prokazování kritérií plynoucích z §26 odst. 5 zákona o rodině neodůvodnil. To se týká i dokazování stran manipulativního jednání matky a jejího negativního vlivu na morální vývoj nezletilé. Vytýká soudu, že se zaměřil na důsledek a že nehledal příčinu vzniku konfliktní situace mezi rodiči, přičemž tvrdí, že vzhledem k neprovedeným důkazům je tato příčina na straně matky, která iracionálně odmítá střídavou péči a odmítá odbornou pomoc. Namítá rovněž, že hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče se dohodnout na výchově dítěte s druhým rodičem je relevantní ve smyslu §26 odst. 4 zákona o rodině a nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09.
14. Stěžovatel zmiňuje i to, že v roce 2011 začali spolupracovat s terapeutkou PhDr. Renatou Mimochodkovou, posléze k ní vyjádřil nedůvěru, současně však žádal o vedení terapie s jiným terapeutem, kterého matka odmítla, takže terapii přerušila matka, jak má plynout z rozsudku odvolacího soudu. Pokud tento soud konstatoval, že nebylo v mediaci, které se rodiče zúčastnili dne 12. 11. 2012, pokračováno, otec upozorňuje, že neuvedl, ač to bylo prokázáno, že se tak stalo proto, že ji matka opustila se zcela irelevantními a neprokázanými odůvodněními, přičemž namítá, že soud neprovedl důkaz ve formě výpovědi mediátorek Heleny Stöhrové a Dr. Tatjany Siškové. Vytýká mu také, že se nevypořádal s námitkou, že zpráva střediska o. s. Rosa, na které stěžovatelka odkazuje, představuje poškození cizích práv ve smyslu trestního zákoníku. Matka je prý navštívila pouze proto, aby získala protizákonnou zprávu, na což ji měl odvolací soud navést návodnými otázkami, k návštěvě střediska on přizván vůbec nebyl, ač matka uvedla, že chtěla zlepšit komunikaci rodičů.
15. V další části ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, a to v důsledku porušení povinnosti obecných soudů řádně odůvodnit své rozhodnutí, porušení zásady volného hodnocení důkazů, nezohlednění všech zákonných kritérií, jakož i neprovedení důkazů a nevyhodnocení jeho námitek. Vzhledem k tomu, že v této souvislosti stěžovatel z velké části opakuje svou předchozí argumentaci, lze na ni odkázat s tím, že dále bude uvedeno jen to, co v předchozí části ústavní stížnosti nezaznělo. Stěžovatel v souvislosti s intepretací a aplikací §26 odst. 4 a 5 zákona o rodině krajským soudem tomuto vytýká, že se vůbec nezabýval vlohami, schopnostmi a vývojovými možnostmi dítěte a životními poměry rodičů, poukazuje také na bytové poměry matky a vytýká mu, že zamítl jeho návrh na poskytování informací o nezletilé.
16. Další stěžovatelova námitka směřuje proti soudní znalkyni PhDr. J. Záhorské. Je jí vytýkána jednak neodbornost vzhledem k jejímu názoru, že osobnost matky, která má nevyjasněný vztah s osobami opačného pohlaví, nebude mít vliv na nezletilou, jednak podjatost, a to kvůli tomu, že v případě setrvávajícího konfliktu mezi rodiči navrhla výhradní péči matky, neboť tento svůj závěr odborně ani zákonně nezdůvodnila. Uvádí, že to mínil prokázat výpověďmi dalších soudních znalců, soud jeho návrhu nevyhověl ani se k němu nijak nevyjádřil. Krajský soud se také odmítl zabývat rozpory v závěrech soudních znalců, které se týkají osobnosti otce, jeho návrhy k odstranění rozporů odmítl.
17. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho práva na společnou rodičovskou odpovědnost tím, že byl odmítnut jednak jeho návrh, aby si rodiče vzájemně umožnili telefonický styk, přičemž se dovolává sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, jednak návrh, aby si rodiče poskytovali nezbytné informace, přičemž tvrdí, že odůvodnění krajského soudu si odporuje, jestliže se v něm uvádí, že mu tyto informace pravidelně poskytovala, neboť ve skutečnosti mu tyto zprávy zasílala nahodile a někdy vůbec, čímž ho přes zdravotní stav nezletilé šikanovala. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že odmítl jeho návrhy na uložení povinnosti rodičům předávat si písemně prokazatelný přehled výdajů na nezletilou (z důvodu, že matka není schopna s prostředky nezletilé hospodárně zacházet a že se chce materiálně zabezpečovat na její úkor), aby mohl spolurozhodovat o závažných skutečnostech v životě nezletilé (opřený o to, že nemohl spolurozhodovat o předškolní docházce, zájmových aktivitách a ošetřující lékařce), aby rodičům byla uložena povinnost účastnit se placených mediací, přičemž popírá své nevhodné chování při předchozích mediacích, poukazuje na dřívější úspěšnost a znovu i na to, že matka mediaci opustila, zhoršení situace během rodinné terapie u PhDr. J. Lose pokládá za profesní selhání tohoto terapeuta a vyslovuje názor, že pokud selhání vzájemné komunikace nejsou rodiče schopni napravit sami, nemůže státní moc zůstat nečinná a vyčkávat, až se komunikace zlepší, a právě svěření dítěte do střídavé péče má být prostředkem k jejímu zlepšení, ke zklidnění situace by také přispělo, kdyby byl na vzájemných setkáních pořizován audiovizuální záznam. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že se tím krajský soud řádně nezabýval nebo své závěry řádně neodůvodnil nebo jsou jeho závěry nesprávné, a opakuje zde svou argumentaci, jež již zazněla výše.
18. Stěžovatel má také za to, že výživné bylo soudem určeno excesivně, neboť se tak stalo v rozporu s dobrými mravy, judikaturou i doporučujícími tabulkami Ministerstva spravedlnosti. K tomu uvádí, že mu soud vyměřil výživné za období duben 2010 až červenec 2012, resp. od srpna 2012, odpovídající 8,1, resp. 7,5násobku výživného podle ustálené soudní judikatury za stavu, kdy jeho průměrný příjem činil 4,36, resp. 3,4násobku průměrného čistého příjmu. Výživné tak představovalo 15,8 %, resp. 18 % čistého příjmu. Stěžovatel upozorňuje na podstatné snížení příjmu od srpna 2012, vůči němuž mělo být prý výživné sníženo neadekvátně, mimořádné předchozí příjmy vznikly proplacením nevyčerpané dovolené, což soud neuvedl. Porušit měl i jeho právo na svobodnou volbu povolání tím, že přihlížel k tomu, že žádné závažné důvody, pro které se rozhodl změnit zaměstnání, netvrdil ani neprokazoval, neboť toto nebyla pravda. V této souvislosti namítá, že soud neprovedl dokazování podle §96 zákona o rodině, a tvrdí, že pro změnu zaměstnání měl závažné důvody a že soud k tomu neprovedl jím navrhované důkazy, neověřil cenu práce na pracovním trhu, ač tato cena klesá, navíc se příjem změnil i jemu samotnému, navíc musel přijmout pracovní poměr na dobu určitou, takže závěr o nedůvodném snížení příjmu postrádá racionální odůvodnění. Současně poukazuje na konsekvence, které by soudem uskutečněný výklad měl, tedy že by prý nejdříve měl dostat o zaměstnavatele výpověď, což by bylo proti zájmům nezletilé, stejně tak by změna zaměstnání z důvodu, aby rodič mohl lépe pečovat o dítě, musela být hodnocena jako neodůvodněné snížení příjmu. Krajský soud jej diskriminoval na trhu práce, neboť rozhodl bez ohledu na jeho pracovní dobu. Upozorňuje, že jeho pracoviště je vzdálené 30 km od školky a že zaměstnání bude muset opouštět v pracovní době 2x týdně (ve čtvrtek a pátek), přestože upozornil, že je to možné jen jednou v týdnu.
19. V ústavní stížnosti je odvolacímu soudu vytýkáno i to, že neurčil výživné matce, takže není zřejmé, z jaké části je matka povinna se podílet na zajištění potřeb nezletilé. Podle stěžovatele se tak mělo stát z důvodu, že by výhradní péče jednoho z rodičů mohla být zneužívána k tomu, že by rodič odmítal materiálně zabezpečovat své děti s odvoláním na to, že zabezpečuje péčí osobní. Porušeno mělo být i právo nezletilé i právo jeho na svobodnou dispozici s majetkem. Závěry krajského soudu, že dispozice s účtem nezletilé jsou možné pouze na základě předchozího schválení soudu, neodpovídají obsahu spisu, neboť s účtem prokazatelně může disponovat matka (a proto se domáhal vydání předběžného opatření, aby nedošlo ke zneužití peněz z její strany). Tím, že zřízení účtu bylo uloženo matce, byl stěžovatel vyloučen z možnosti spravovat jmění nezletilé, resp. spolurozhodovat o závažných skutečnostech v životě nezletilé. Rozhodnutím soudu se stěžovatel cítí být diskriminován, přičemž flexibilnější použití daných prostředků v oblasti vzdělávání, cestování i zájmových aktivit své dcery považuje za smysluplnější, neboť by se nezletilá mohla podílet na jeho životní úrovni od nejútlejšího věku.
20. Odvolací soud údajně dále nezohlednil vyživovací povinnost stěžovatele k nezaopatřené matce, když uvedl, že šlo jen o tvrzení, ačkoliv v řízení prý bylo prokázáno, že v období duben 2010 až květen 2011 tuto vyživovací povinnost plnil. Na straně druhé soud zohlednil vyživovací povinnost matky vůči sestře nezletilé, ač nebyla prokázána její výše, soudy neprovedly dokazování stran oprávněných potřeb nezletilé, není ani zřejmé, proč je výživné nižší než výživné určené soudy v režimu předběžného opatření, není zdůvodněno, proč nebyly řádně prokazovány příjmy matky za období duben 2010 až leden 2013 (resp. v řízení nebyly řádně prokázány schopnosti, možnosti a majetkové možnosti matky, a to za situace, kdy měla příjmy z jiné než závislé činnosti, podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů nepředložila, a tak měl soud mít za to, že její průměrný měsíční příjem ze závislé činnosti činil 12,7 násobek životního minima, prokazatelný příjem měla i z jím plněné vyživovací povinnosti), proč výživné nezohledňuje rozdílnou péči otce v jednotlivých obdobích (konkrétně společnou péči rodičů v období od dubna 2010 a do 13. května 2011, jež byla zásadně vyšší než v období následujícím, neboť s nezletilou měl kontakt v průměru 18x měsíčně), a proč výživné nezohledňuje rozdílné příjmové majetkové poměry obou rodičů v jednotlivých obdobích, krajský soud také prý nezohlednil rozsah styku otce s nezletilou při stanovení výše výživného. Odmítá vysvětlení odvolacího soudu, že v daném období nešlo o společnou výchovu, neboť matka podala návrh na úpravu poměrů nezletilé, přičemž tvrdí, že v řízení byla společná výchova prokázána.
21. Stěžovatel namítá i to, že v řízení prokazoval náklady, které na nezletilou vynaložil, a že mu odvolací soud nezapočetl do jeho vyživovací povinnosti některé výdaje, nadto nespecifikoval výši ostatních nákladů, ke kterým nepřihlédl, a zohlednil je při určení výživného. Za diskriminační považuje, že musí doplácet výživné zpětně, matka však zálohy výživného v režimu předběžného opatření nad rámec určeného výživného vracet nemusí, čímž měla protizákonně na úkor nezletilé získat neoprávněný prospěch. Diskriminován měl být stěžovatel i tím, že soud neuložil matce povinnost tvorby úspor.
22. Nerovné podmínky měly být i v rámci ústních jednání, kde nedostával stejný prostor jako matka, navíc se musel šikanózním způsobem vyjadřovat k platbám za nezletilou, za šikanózní postup stěžovatel považuje i to, že byl soudem vyzván k přehledu výdajů, avšak tyto výdaje nezohlednil, oproti tomu matka nic nemusela prokazovat. Za projev svévole a diskriminace považuje stěžovatel i to, že musel hradit většinovou část nákladů na provedení soudně určeného znaleckého posudku, ač matčiny majetkové poměry umožňovaly, aby je hradila stejným dílem.
23. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení principu právního státu, jež mělo nastat v důsledku tzv. nepřezkoumatelnosti napadených soudních rozhodnutí, resp. nedostatečného, neúplného a nepřesvědčivého odůvodnění, které mělo odporovat §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž se soudy opřely o nepravdivé, neúplné, jednostranné nevyvážené diskriminační, neprokázané a nepřezkoumatelné skutečnosti", jakož i v důsledku "excesivního zneužívání výkladu práva" ze strany nejen obecných soudů, ale i dalších orgánů veřejné moci.
24. Vzhledem k výše uvedeným pochybením obecných soudů mělo dojít k porušení následujících základních práv - práva otce a nezletilé na rovnost lidí před zákonem bez rozdílu pohlaví podle čl. 1 a čl. 3 odst. l Listiny, práva otce a nezletilé, aby byla státní moc uplatňována v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, podle čl. 2 odst. 2 Listiny, práva otce, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, podle čl. 2 odst. 3 Listiny, práva nezletilé a otce, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, podle čl. 3 odst. 3 Listiny, práva otce a nezletilé, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, podle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva otce a nezletilé, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života, podle čl. 10 odst. 2 Listiny, základního práva otce a nezletilé na svobodnou dispozici s majetkem, podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva otce a nezletilé na omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, podle čl. 11 odst. 4 Listiny, práva otce a nezletilé na svobodu pohybu a pobytu, podle čl. 14 odst. l Listiny, základního práva otce a nezletilé na svobodné opuštění České republiky, podle čl. 14 odst. 2 Listiny, práva otce na svobodnou volbu povolání, podle čl. 26 Listiny, práva nezletilé a otce na zákonnou ochranu rodičovství a rodiny, podle čl. 32 odst. 1 Listiny, práva nezletilé a otce na stejnou právní ochranu práv dětí v manželství i mimo něj, podle čl. 32 odst. 3 Listiny, práva otce vychovávat a pečovat o své dítě, podle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva nezletilé na rodičovskou výchovu a péči, podle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva nezletilé a otce na odloučení proti jejich vůli na základě zákona, podle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva nezletilé na to, aby byla zabezpečena práva stanovená Úmluvou dítěte každému dítěti bez jakékoli diskriminace podle pohlaví a smýšlení jeho rodičů, podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy, práva nezletilé zabezpečit, aby byla chráněna před všemi formami diskriminace, které vyplývají z postavení, činností, vyjádřených názorů nebo přesvědčení jeho rodičů, podle čl. 2 odst. 2 Úmluvy, práva nezletilé, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uskutečňované správními nebo zákonodárnými orgány, podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy, práva nezletilé, aby stát zajistil nezletilému dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž bere ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, a činil pro to všechna potřebná zákonodárná správní opatření, podle čl. 3 odst. 2 Úmluvy, práva nezletilé, aby stát učinil všechna potřebná zákonodárná, správní a jiná opatření k provádění práv, uznaných Úmluvou, podle čl. 4 Úmluvy, práva nezletilé, aby stát respektoval odpovědnost, práva a povinnosti rodičů, podle čl. 5 odst. 2 Úmluvy, práva nezletilé na její zdravý rozvoj, podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, práva nezletilé na péči jejích rodičů, podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy, práva nezletilé na péči jejích rodičů v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodněprávních dokumentů v této oblasti, podle čl. 7 odst. 2 Úmluvy, práva nezletilé na zachování rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů, podle čl. 8 Úmluvy, práva nezletilé udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, podle čl. 9 Úmluvy, práva nezletilé nebýt vystavována svévolnému zasahování do jejího soukromého života a rodiny, podle čl. 16 odst. 1 a 2 Úmluvy, práva nezletilé a otce, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy, práva nezletilé být vychovávána k rozvoji její osobnosti, v co nejširším objemu, podle čl. 29 odst. l písm. a) Úmluvy, práva nezletilé být vychovávána k úctě k lidským právům a základním svobodám a také k zásadám zakotveným v Chartě Spojených národů, podle čl. 29 odst. 1 písm. b) Úmluvy, práva nezletilé být vychovávána k úctě k otci, podle čl. 29 odst. 1 písm. c) Úmluvy, práva nezletilé být vychovávána na zodpovědný život ve svobodné společnosti, v duchu porozumění, míru, snášenlivosti, rovnosti pohlaví, podle čl. 29 odst. 1 písm. d) Úmluvy, práva nezletilé i otce na spravedlivý proces, podle čl. 36 odst. l Listiny, rovnosti účastníků řízení, podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a práva otce vyjádřit se ke všem důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušen měl být i čl. 1 Ústavy, neboť průběh soudních řízení, odůvodnění a rozhodnutí soudů jsou protiústavní.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
25. Ústavní soud v prvé řadě zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání - zčásti - příslušný (viz ale níže). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
26. Pokud se však stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud ve výroku svého nálezu zakázal "příslušným soudům i koliznímu opatrovníku, aby v porušování práva a svobody pokračovaly", a přikázal jim, aby "zabezpečily účastníkům řízení jiné zákonné zástupce veřejné moci a správy, kteří budou v řízení postupovat v souladu s ústavně zaručenými právy", jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. V souzené věci ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, případně proti postupu v řízení, které jejich vydání předcházelo, a nikoliv proti tzv. jinému postupu orgánu veřejné moci. Z tohoto důvodu je Ústavní soud oprávněn postupovat (jen) podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí event. zrušit. Dlužno dodat, že na tomto závěru nic nemůže změnit ani to, že ústavní stížnosti směřuje i proti postupu kolizního opatrovníka, neboť je zřejmé, že stěžovatel jím mohl být dotčen pouze zprostředkovaně, a to právě (až) na základě napadených soudních rozhodnutí.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
27. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
28. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení, k němuž mělo dojít jednak tím, že soudce okresního soudu JUDr. P. Mazance nelze považovat za zákonného soudce, protože se neřídí zákonem, a jednak v důsledku toho, že odvolací soud měl zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoliv nedostatek skutkových zjištění doplňovat vlastním dokazováním, a že neseznámil účastníky se svým právním názorem, odlišným od názoru soudu prvního stupně a založeným na odlišných skutkových zjištěních. První argument je však evidentně nepřípadný, neboť otázka (práva na) tzv. zákonného soudce s otázkou údajné nezákonnosti jeho rozhodování nijak nesouvisí. V případě druhého argumentu je třeba vycházet z toho, že limity procesního postupu odvolacího soudu, s jejichž překročením může být spojeno porušení (i) zásady "dvojinstančnosti řízení", a potažmo práva na spravedlivý proces, jsou dány příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v ústavní rovině "právo na dvojinstančnost řízení" zakotveno není, tedy až na (některé) trestněprávní věci (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V prvé řadě je třeba poznamenat, že stěžovatel danou námitku vznáší obecně, bez adekvátní reakce na procesní postup (vývoj) a konkrétní okolnosti. Jde-li o rozhodnutí okresního soudu o tom, že se nezletilá svěřuje do péče matky, toto bylo odvolacím soudem potvrzeno jako věcně správné podle §219 o. s. ř., přičemž ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně by odvolací soud mohl (a měl za povinnost) přistoupit za podmínek plynoucích z ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř., jejich naplnění však v ústavní stížnosti uplatňováno není, a vzhledem k tomu, že odvolací soud své rozhodnutí založil na stejném právním názoru jako soud prvního stupně, jde o jinou procesní situaci, než jaká nastala ve věci řešené Ústavním soudem v nálezu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 (N 12/29 SbNU 95) či Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. 32 Cdo 712/2009, na něž stěžovatel poukazuje. V případě rozhodnutí o výši výživného a o úpravě styku stěžovatele s nezletilou odvolací soud postupoval podle §220 odst. 1 o. s. ř., tedy stejně jako v posledně zmiňovaném rozhodnutí, podstatný rozdíl je však v tom, že právní názor soudů obou stupňů je co do základu jednotlivých práv a povinností shodný, odvolací soud pouze na základě námitek stěžovatele v odvolacím řízení uložené výživné snížil a rozšířil styk s nezletilou.
29. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že nezletilá nebyla svěřena do střídavé výchovy obou rodičů, ale jen do péče matky, přičemž obecným soudům vytýká (ve stručnosti řečeno), že jejich skutkové závěry (vůbec) nemají oporu v provedeném dokazování, resp. že hodnocení provedených důkazů bylo svévolné a právní závěry rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Podstatou této námitky však je polemika s úvahami obecných soudů o - z hlediska zájmu nezletilé S. - (ne)vhodnosti střídavé péče s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Jedním z důkazů, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, jsou znalecké závěry vyslovené soudní znalkyní PhDr. Záhorskou ve znaleckém posudku a v její výpovědi u jednání, přičemž stěžovatel se na tyto závěry v ústavní stížnosti odvolává a obsáhle jimi argumentuje. Následně pak soudům vytýká, že rozhodl v rozporu s nimi, stejně tak jako se závěry znalců PhDr. V. Fiedlera a PhDr. V. Tesaře, současně však zpochybňuje odbornost a nestrannost uvedené znalkyně. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že tato argumentace není příliš konzistentní, je patrno, že stěžovatel proti klíčovým závěrům této znalkyně žádné výhrady nemá, tyto ostatně ani v jeho neprospěch (ať již jde o posouzení stěžovatelovy osobnosti, nebo vztahu mezi ním a nezletilou), resp. v neprospěch střídavé výchovy nevyznívají, naopak znalkyně výslovně uvedla, že k péči o nezletilou jsou oba rodiče způsobilí, a střídavou péči obou rodičů považovala za nejvhodnější řešení. S tímto názorem ostatně korespondují závěry výše jmenovaných znalců, že stěžovatel je osobou dostatečně způsobilou o nezletilou pečovat. Nelze se přitom ztotožnit s názorem stěžovatele, že by krajský soud uvedené skutečnosti přehlížel, jeho povinností však bylo zohlednit všechny, tedy i další skutečnosti, které jsou z hlediska rozhodování o svěření nezletilého dítěte do střídavé péče relevantní a mezi které patří také vzájemný vztah rodičů, přičemž schopnost vzájemné komunikace mezi rodiči, resp. řádné spolupráce při výchově nezletilého dítěte představuje jeden z důležitých předpokladů (srov. ale níže).
30. V tomto bodě tak není až tak podstatné, že již znalkyně uvedla, že pro střídavou péči je zcela nezbytná dobrá komunikace mezi rodiči, která je v tomto případě narušena. O tom, že vztahy mezi stěžovatelem a matkou jsou zcela narušeny, žádná pochybnost nevzniká, což bylo zřejmé i soudu prvního stupně, postačí nahlédnout do soudního spisu, mj. do obsáhlých vyjádření jak stěžovatele, tak i matky, ostatně i na několika místech ústavní stížnosti stěžovatel matku napadá a vznáší různá, často nepodložená obvinění. Destrukci vzájemných vztahů ostatně stěžovatel nijak nezpochybňuje, pouze za hlavní příčinu této označuje chování matky. Ústavní soud má však za to, že takováto námitka, vycházející ze subjektivního hodnocení postojů druhého rodiče, žádný význam nemá. Jak již uvedl ve svém nálezu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247), "svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů."; současně se Ústavní soud vyslovil, že není "podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu [nezletilého dítěte] spolu kooperovat". K určitému doplnění tohoto názoru, relevantnímu z hlediska souzené věci, došlo v nálezu ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), kde Ústavní soud odmítl, že by absence kvalifikované komunikace mezi rodiči, resp. neexistence schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem - byla vždy překážkou střídavé výchovy, s tím, že naopak hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem relevantní je a že je proto musí obecné soudy ve svém rozhodování zohlednit.
31. Krajský soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, si byl vědom daného právního názoru Ústavního soudu, a také se jím řídil, neboť se pečlivě konkrétními okolnostmi případu zabýval, načež - ve své podstatě - vyvodil, že na závažném selhání vzájemné komunikace má stěžovatel neopomenutelný podíl a že žádné zlepšení v daném ohledu očekávat nelze. Stěžovatel s tím, jak krajský soud hodnotí jednotlivé zjištěné skutečnosti, vyslovuje nesouhlas, což však věc do roviny ústavnosti nijak neposouvá, ledaže by šlo o skutečnosti zjevně irelevantní. O takový případ se však dle názoru Ústavního soudu zjevně nejenže nejedná, navíc je možno se s nimi plně ztotožnit. K tomu dlužno dodat, že je v podstatě vyloučeno, aby obecné soudy byly s to proniknout do příčin každého jednotlivého konfliktu, které mezi rodiči vzniknou, a posoudit, který z nich "měl pravdu" (to zpravidla větším či menším dílem), ale o posouzení postoje každého z nich při jejich řešení, tedy schopnosti být ve vztahu k druhému rodiči tolerantní a činit určité ústupky. O takový postoj se stěží může jednat, podezírá-li jeden z rodičů toho druhého z nekalostí, opakovaně vůči němu vznáší výhrady (či ho dokonce napadá) a především běžné neshody řeší prostřednictvím státních orgánů, zvláště policie. Poukazuje-li stěžovatel na to, že jen důsledně hájí svá práva, nutno zdůraznit, že právo by mělo být až posledním prostředkem, zvláště pak v rodinných vztazích, kde je klíčová ochota a vůle rodičů spolupracovat; bez nich takového řešení, jež by z hlediska zájmů dítěte bylo za daných okolností nejlepší, prakticky dosáhnout nelze. Ultimativní vznášení celé řady požadavků vůči druhému rodiči a nekompromisní prosazování práv (nutno dodat údajných, protože dotčený rodič často objektivního náhledu na svou věc není schopen) může pak jen vést ke gradaci konfliktu s druhým rodičem a potažmo být i v rozporu se zájmy dítěte.
32. Pokud jde o vlastní posouzení otázky (ne)vhodnosti střídavé výchovy, úlohou Ústavního soudu je zkoumat (pouze) to, zda obecné soudy respektovaly zákonný rámec představovaný především ustanovením §26 odst. 2 a 4 zákona o rodině, samotné zhodnocení konkrétních skutečností je jejich kompetencí, a nikoli v kompetenci Ústavního soudu. Podstatné z hlediska rozhodování Ústavního soudu je, že tato ustanovení stěžovatel nezpochybňuje z hlediska zachování mezí určených čl. 32 odst. 1, 4 a 6 Listiny pro regulaci rodinně právních vztahů zákonem (čl. 41 Listiny).
Poukazuje-li pak stěžovatel v ústavní stížnosti na určité skutečnosti s tím, že obecné soudy na jejich základě měly dospět k závěru, že střídavá výchova je v zájmu nezletilé (jeho i matčiny charakterové vlastnosti, jejich bytové poměry, apod.), a jiné naopak z tohoto hlediska shledává jako nikoliv významné (např. vztah nezletilé k její polorodé sestře), jde o polemiku s věcnou správností napadeného soudního rozhodnutí, která opodstatněnost ústavní stížnosti dle konstantní judikatury Ústavního soudu založit nemůže. Nutno dodat, že krajský soud upravil styk otce s nezletilou, i vzhledem k jejímu věku, v poměrně velkém rozsahu, a námitka, že stěžovatel nebude moci nezletilou prakticky vychovávat, je lichá.
33. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí rovněž proti tomu, jak byl odvolacím soudem stanoven styk s nezletilou. Podle napadeného rozsudku se stěžovatel má stýkat s nezletilou v prvé řadě každý lichý týden od čtvrtka 16.30 hod. do neděle 18.00 hod. a každý sudý týden od středy 16.00 hod. do čtvrtka 8.00 hod. Ze soudního spisu přitom plyne, že obdobný rozsah styku s nezletilou (i v obdobném časovém rámci) stěžovatel navrhoval před soudem prvního stupně (č. l. 311), v průběhu odvolacího řízení se na něm dohodl s matkou u Městského úřadu v B. (č. l. 376, 378), matce totéž navrhl i v mailové zprávě ze dne 9. 9. 2012 (č. l. 602). Na jednání odvolacího soudu dne 22. 11. 2012 stěžovatel uvedl, že by pro něj bylo lepší odevzdávat nezletilou matce již v neděli, a nikoliv v pondělí ráno (v tomto ohledu mu bylo odvolacím soudem vyhověno), a také že jeden den v týdnu (ve středu) má v práci domluveno, že může odejít dříve, aby vyzvedl dceru ze školky (č. l. 715); ve svém vyjádření uvedl, že akceptuje styk od čtvrtka 16 hod. do neděle 18 hod., sám zde navíc zmiňuje matčin návrh, že dceru může vyzvedávat i později v 18 hod. v jejím bydlišti (č. l. 745). Za stavu, kdy stěžovatelovy požadavky byly zohledněny, resp. akceptovány, a takto upravený styk se nijak nevymyká běžné praxi, nevidí Ústavní soud, proč by měl krajský soud jakkoliv stranit matce, a stěžovatele tak diskriminovat. Nerovný přístup nelze spatřovat ani v tom, že stěžovatel má povinnost vyzvedávat nezletilou ve školce, která je v místě bydliště matky. Nezletilá byla svěřena do péče matky, ta má ve své péči další nezletilé dítě, takže již jen z toho důvodu by sotva mohla požadavku otce, aby byla povinna převzít a předat nezletilou v místě jeho bydliště, vyhovět, zvláště s ohledem na vzdálenost mezi předškolním zařízením a bydlištěm stěžovatele.
34. Stěžovatel dále tvrdí, že napadený rozsudek krajského soudu, s ohledem na to, jak byl stanoven styk s nezletilou v době letních prázdnin, je vadný, protože odloučení nezletilé od jednoho z rodičů by podle odborníků mělo být v rozsahu maximálně 7 dnů. Jak patrno ze soudního spisu, styk byl upraven v souladu s požadavkem stěžovatele po 14 dnech v každém měsíci, což je nyní v protikladu s námitkou, kterou uplatňuje v ústavní stížnosti. K tomu dlužno dodat, že pokud se takováto úprava styku v době letních prázdnin neosvědčila, může stěžovatel s dostatečným předstihem požádat o úpravu styku na dobu letních prázdnin příštího roku. Ústavní soud proto ani v tomto bodě nevidí důvod pro svůj zásah, nehledě na to, že by takový neměl valný smysl.
35. Další část ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o výživném, jehož výši stěžovatel považuje za nepřiměřenou. Ovšem otázka (ne)přiměřenosti výživného by se mohla ústavněprávní roviny dotknout za situace, kdy by toto bylo stanoveno zcela svévolně, bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, zejména
pak - v daném případě - bez ohledu na výdělkové (majetkové) poměry rodičů, případně pokud by tyto byly nedostatečně zjištěny. Jde-li o první případ, Ústavní soud může jen konstatovat, že z hlediska nyní souzené věci by krajským soudem stanovené výživné mohlo být ve zcela neadekvátní výši, pokud by se životní úroveň dítěte stala zjevně nepřiměřenou ve vztahu k životní úrovni stěžovatele. K takovému závěru však dospět nelze. Nehledě na to, že polovina výživného je určena na tvorbu úspor nezletilé, a tedy bezprostřední užitek pro nezletilou nepředstavuje, otci i po zaplacení výživného zbývá dostatečná částka k pokrytí svých životních potřeb. Jde-li o druhý bod, k němu se vyjádří Ústavní soud níže.
36. Brojí-li stěžovatel proti obecnými soudy stanovené tvorbě úspor s tím, že by bylo možno tyto prostředky použít či uložit lépe, z ústavněprávního hlediska je podstatné, že tento postup má zákonnou oporu (§85a odst. 2 zákona o rodině), přičemž nelze ani dospět k závěru, že by podmínky tohoto ustanovení nebyly naplněny. Jistě mohou existovat lepší způsoby zhodnocení peněz, než je bankovní účet, na straně druhé je nepochybně stěžovateli známé pravidlo o přímé úměře mezi výnosy a rizikem, takže lze sotva obecným soudům vytknout, že zvolily bezpečný způsob uložení finančních prostředků (na bankovní účet). Jde-li o dispoziční práva k předmětnému účtu, tuto otázku zákon o rodině neřeší, nicméně z příslušné smlouvy o běžném účtu je patrno, že s uspořenými penězi lze před dosažením zletilosti dcery disponovat s předchozím souhlasem soudu (viz č. l. 784), což ostatně odpovídá požadavkům stěžovatele (viz jeho vyjádření na č. l. 437). Pro informaci možno uvést, že podle současné judikatury [viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. 29 Co 329/2002 (R 57/2004 civ.)] není ani možné, aby dispoziční práva náležela i povinnému, navíc i kdyby měla matka možnost dispozice s danými prostředky, ještě to neznamená, že by s nimi mohla nakládat libovolně.
37. Stěžovatel má dále za to, že krajský soud měl vyměřit výživné matce (a postupovat přitom podle §85a odst. 1 zákona o rodině), zřejmě i vyčíslit hodnotu její péče o nezletilou. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, na základě čeho takovou povinnost soudu vyvozuje a jaký by vůbec měl takový krok smysl. I při stanovení výše výživného musí obecné soudy postupovat v zákonném rámci, představovaném zde především ustanovením §85 odst. 2 a 3, §96 odst. 1 zákona o rodině; z hlediska ústavnosti je pak určující, zda jej obecné soudy ve svých úvahách respektují, do jejich volného uvážení (jež nemá povahu nějakého prostého matematického výpočtu) však ani zde Ústavní soud oprávněn zasahovat není. Lze si sice představit přístup, že by nějakým způsobem byla vyčíslena hodnota péče o nezletilé dítě, Ústavní soud však má značnou pochybnost, zda by toto vedlo k lepšímu stanovení výživného. Celou věc by to posunulo do odborné roviny, rozdílné přístupy, které lze očekávat, by pak vedly i rozdílným výsledkům a staly by se předmětem dalších sporů. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, proč by mělo být stanoveno výživné matce za situace, kdy nezletilé dítě bylo svěřeno do její péče, přičemž úvahu stěžovatele, že tím soud vytváří prostor pro to, aby mohla matka po materiální stránce dítě zanedbávat, nesdílí. Matka, kromě osobní péče o nezletilou, má povinnost zajistit materiální potřeby nezletilé, a to jak z prostředků otce (tj. výživného), tak z prostředků vlastních, což ostatně již stěžovateli vysvětlil krajský soud. Jde-li o stěžovatelovu námitku údajné diskriminace jeho osoby tím, že jen jemu byla stanovena povinnost k tvorbě úspor, tuto je třeba odmítnout, protože je zcela zřejmé, že majetkové a sociální poměry matky jsou od poměrů otce značně odlišné.
38. Namítá-li stěžovatel, že nebyly dostatečně zjištěny příjmy matky v období duben 2010 až leden 2013, resp. že krajský soud měl při určení příjmů matky postupovat podle §85a odst. 1 zákona o rodině, pak je ze soudního spisu patrno, že v daném ohledu dokazování provedeno bylo (viz č. l. 86, 560, 564, 645-6), krajský soud příslušné důkazy (viz str. 10 napadeného rozsudku), včetně toho, že stěžovatel matce zasílal příspěvek na výživu neprovdané matky (viz str. 11), zhodnotil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, k jakým závěrům dospěl. Z ničeho neplyne, že by shledal (resp. shledat měl), že by se matka bránila prověření svých majetkových poměrů. Stěžovatel tuto námitku ostatně vznesl v odvolacím řízení (viz č. l. 515), posléze matka soudu předložila poslední daňové přiznání (za rok 2011); další podklady stran roku 2012 požadovány soudem nebyly; soud zde vyšel ze sdělení matky, že žádného zisku z podnikání v roce nedosáhla, což mu lze stěží vytknout s ohledem na předmět podnikání, minimální předchozí příjem, a na to, že matka v průběhu roku 2012 nastoupila do zaměstnání), a ani stěžovatel v tomto ohledu nic dále nenamítal.
39. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje taktéž na okolnosti, které dle jeho názoru mohou mít vliv na výši výživného, ovšem skutečnost, zda tu kterou položku výdajů stěžovatele krajský soud započetl nebo "jen" zohlednil s tím, že by jinak musel stanovit výživné vyšší, zjevně ústavněprávní rozměr nemá. Uvedený soud při stanovení výživného vzal v úvahu, že se stěžovatel podílel a bude podílet na zajištění potřeb nezletilé v rámci širokého styku, přičemž nelze považovat za vadu, pokud na základě těchto úvah stanovil výživné v určitém průměru, tedy aniž by reagoval na každou, nikoliv zásadní změnu v jednotlivém měsíci, jako je kolísání výše platu např. v závislosti na vyplacení odměn. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem, že od dubna 2010 nezletilá zůstala v péči matky, jde opět jen o polemiku s řádně odůvodněnými závěry krajského soudu, založenou na tom, že relevantní skutečnosti měly být vyhodnoceny jinak, což Ústavnímu soudu přezkoumávat nepřísluší.
40. Směřuje-li ústavní stížnost do rozhodnutí o nákladech řízení, které vznikly státu, na skutečnosti, že stěžovateli tyto musel hradit větší měrou, Ústavní soud nic diskriminačního nepovažuje, a to s ohledem na rozdílné sociální (majetkové) poměry obou účastníků.
41. Pro důvody výše uvedené, jakož i s ohledem na to, že další námitky stěžovatele ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž otázky, jež stěžovatel činí spornými, byly obecnými soudy ústavně konformním způsobem zodpovězeny, kdy odůvodnění napadených rozhodnutí (ve svém celku) lze považovat za dostatečné (byť totiž soudy nereagují na každou jednotlivou námitku, lze z odůvodnění vyvodit, proč rozhodly tak, jak shora uvedeno, proč nebyly přijaty další důkazní návrhy a proč vznesené námitky důvodné nejsou), Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu