ECLI:CZ:US:2013:3.US.1532.13.1
sp. zn. III. ÚS 1532/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Radoslavy Klapalové a Jaroslava Klapala, oba zastoupeni JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou, se sídlem Kotevní 1252/4, 150 00 Praha 5- Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, č. j. 25 Cdo 2338/2011-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadají shora označené usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), kterým bylo odmítnuto jejich dovolání, s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé spatřují porušení práva na spravedlivý proces ve dvou aspektech. Jednak tvrdí, že řízení před dovolacím soudem bylo stiženo procesní vadou, neboť stěžovatel Jaroslav Klapal nebyl po dobu řízení před dovolacím soudem právně zastoupen, ačkoli je právní zastoupení při podání dovolání povinné. Dále pak tvrdí, že odmítnutí dovolání z důvodu absence zásadního právního významu porušuje jejich právo na spravedlivý proces, neboť dle stěžovatelů dovolací soud dostatečně odmítnutí dovolání nezdůvodnil, resp. se otázkou zásadního právního významu dostatečně nezabýval, navíc při odmítnutí aplikoval právní úpravu již Ústavním soudem zrušenou (§237 odst. 1 písm. c) OSŘ ve znění do 31. 12. 2012).
Dle stěžovatelů se "rozhodnutí o dovolání řídilo striktně omezující rigidní úpravou a výkladem shora uvedených ustanovení, která však byla zrušena dále citovaným nálezem Ústavního soudu ČR, který nebyl soudem respektován". Stěžovatelé se dále "pozastavují nad tím, že dovolacímu soudu byl tento nález Ústavního soudu v době rozhodování o dovolání znám, nicméně soud se striktně postavil pouze za zákonná ustanovení, která však nebylo možno aplikovat na případ stěžovatelů z důvodu pozdější účinnosti novelizovaného procesního právního předpisu...". Stěžovatelé pak spatřují porušení práva na spravedlivý proces "v absenci procesního prostředku, který by jim zaručil nápravu vadného soudního rozhodnutí, aby se tak naplnilo jejich legitimní očekávání, že jejich věc bude spravedlivě posouzena".
S ohledem na tvrzenou absenci právního zastoupení před dovolacím soudem, jakož i skutečnost, že v záhlaví rozhodnutí dovolacího soudu informace o právním zastoupení stěžovatele není uvedena, vyžádal si Ústavní soud spis i vyjádření dovolacího soudu.
Za dovolací soud zaslala stručné vyjádření JUDr. Marta Škárová, předsedkyně senátu, přičemž uvádí, že oba stěžovatelé právně zastoupeni při podání dovolání byli. Dále dodává, že argumentace stěžovatelů v dovolání se pak týká zejména hodnocení důkazu znaleckým posudkem, závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno, dále vad řízení a nedostatků v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž ke všem těmto námitkám se senát Nejvyššího soudu ve svém usnesení vyjádřil, proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Žádné nové věcné argumenty vyjádření dovolacího soudu neobsahuje.
Z vyžádaného spisu (s. 286 an.) je patrné, že dovolání bylo podáno společně oběma stěžovateli, přičemž každý z nich byl zastoupen jiným advokátem, dovolání je advokáty podepsáno. Spis též obsahuje plné moci udělené advokátům (s. 291 an.). Tvrzení stěžovatele, že dovolání sice podal, ale nebyl právně zastoupen, je tak v rozporu s obsahem spisu, neboť dovolání podávané samotným stěžovatelem bez právního zastoupení spis neobsahuje. Nad rámec uvedeného je nutno dodat, že pokud by stěžovatel zpochybňoval samotné podání dovolání jeho jménem příslušným právním zástupcem (což však výslovně v ústavní stížnosti neuvádí), nebude důsledkem skutečnost, že při podání dovolání nebyl právně zastoupen, nýbrž pouze to, že dovolání vůbec nepodal, tudíž by ani nebyl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, jíž rozhodnutí dovolacího soudu napadá, neboť ústavní stížnost je možno podat proti pravomocnému rozhodnutí soudu pouze v případě, že stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo.
První uvedenou námitku tak Ústavní soud neshledal relevantní.
Pokud jde o druhou námitku týkající se tvrzené aplikace protiústavní úpravy OSŘ, resp. nedostatečného odůvodnění odmítavého usnesení dovolacího soudu, je nutno nejprve uvést, že vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 11. 2. 2011, postupoval dovolací soud dle právní úpravy OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2012 ve smyslu přechodných ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. Je tedy správné tvrzení stěžovatelů, že dovolací soud aplikoval §237 odst. 1 písm. c) OSŘ) ve znění, které Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) shledal protiústavním a rozhodl o derogaci uvedeného ustanovení k 31. 12. 2012. Od 1. 1. 2013 je právní úprava týkající se dovolání odlišná.
Možnou aplikací §237 odst. 1 písm. c) OSŘ ve znění, které shledal Ústavní soud za protiústavní, se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11, ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), kde uvedl, že "ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které bylo zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zůstává nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. do 31. prosince 2012. Vyloučení aplikace tohoto ustanovení se zpětným účinkem v době jeho účinnosti by přicházelo v úvahu jen v případech, kdy by došlo ke konkrétnímu porušení základních práv a svobod některého z účastníků řízení". Jinými slovy "důvodem vyhovění ústavní stížnosti totiž nemůže být pouhý fakt, že v daném případě bylo aplikováno Ústavním soudem zrušené ustanovení zákona, nýbrž to, že v důsledku jeho konkrétní aplikace došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele".
Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ. Protiústavnost usnesení dovolacího soudu tak nelze dovozovat pouze na základě skutečnosti, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů z důvodů absence zásadního právního významu dle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavní soudu, posouzení "zásadního významu" právní stránky případu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je věcí nezávislého soudního rozhodování; posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů plně přísluší Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Ústavní soud je však oprávněn přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2030/09 ze dne 26. 4. 2012). Dovolací soud musí své závěry z důvodu vyloučení možné libovůle též alespoň stručně odůvodnit. Ústavní soud tak posoudil, zda v důsledku případného nesprávného posouzení přípustnosti dovolání, popř. absence zdůvodnění postupu dovolacího soudu, nemohlo dojít k porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně nijak neargumentují ve prospěch skutečnosti, že by jejich dovolání mělo mít po právní stránce zásadní právní význam, tj. nepředkládají žádné argumenty, z nichž by bylo zřejmé, v čem měl dovolací soud při uplatňování své diskrece pochybit, resp. jakou otázku měl posoudit jako otázku zásadního právního významu a neučinil tak. Spíše zpochybňují tuto diskreci dovolacího soudu jako takovou, popř. považují rozhodnutí dovolacího soudu za nedostatečně zdůvodněné.
V pozici dovolatelů před dovolacím soudem stěžovatelé zpochybňovali primárně zjištěný skutkový stav, nikoli posouzení věci po právní stránce. Výslovně ani neuváděli, v čem spatřují zásadní právní význam věci. Za těchto okolností nelze shledat odmítnutí dovolání dovolacím soudem jako rozhodnutí svévolné a porušující ústavní práva stěžovatelů. Dovolací soud své závěry o absenci dovolacího důvodu dle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ dostatečně zdůvodnil, tudíž ani zde nelze spatřovat protiústavní vadu postupu dovolacího soudu.
Ani druhou z uvedených námitek tak neshledává Ústavní soud relevantní.
S ohledem na výše uvedené nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Jan Musil
předseda senátu