ECLI:CZ:US:2013:3.US.1569.11.1
sp. zn. III. ÚS 1569/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Kaiser Netherlands B. V., se sídlem Nizozemské království, Rotterdam, Weena 618, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem v Praze 1, Štěpánská 17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2011 č. j. 17 Co 414/2010-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. práva, aby jeho věc byla projednána nestranným soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 návrh o nařízení exekuce pro 529 000 Kč s příslušenstvím proti povinnému České republice - Městskému soudu v Praze. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného. Provedením exekuce pověřil Mgr. Davida Koncze, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Chebu. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný odvolání, ve kterém vytýkal nesprávné právní posouzení věci, namítal, že nebyl účastníkem řízení, které vedlo k vydání exekučního titulu, ale figuroval v pozici nalézacího soudu a správce soudního poplatku. Zdůraznil, že výrok III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2008 č. j. 18 Cm 153/2002-602, kterým bylo rozhodnuto, že žalovanému (stěžovateli) bude vrácen soudní poplatek, není rozhodnutí inter partes o jejich sporu, tedy o věci samé či o nákladech řízení mezi nimi, nýbrž usnesením o vrácení soudního poplatku, tedy usnesením ve věcech soudních poplatků soudem coby správcem poplatku ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že tímto výrokem rozhodoval soud v postavení správce poplatku, resp. správce daně o povinnosti daňového subjektu. Stěžovatel sice souhlasil s povinným, že rozhodnutí o vrácení soudního poplatku má vrchnostenský charakter a není rozhodnutím inter partes, to však dle stěžovatele neznamená, že taková rozhodnutí nemohou být exekučním titulem. Dle stěžovatele není rozhodné ani to, že soud rozhodoval na základě zákona o správě daní a poplatků. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva,
a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Primárně namítá, že výrok o vrácení soudního poplatku je způsobilým exekučním titulem. Dále pak namítá, že nebyl řádně poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců a že odvolací soud měl být vyloučen, neboť byl sám účastníkem řízení, a to tak, že svému vlastnímu odvolání vyhověl a návrh na nařízení exekuce proti sobě samému zamítl.
Ústavní soud se nicméně ztotožňuje s řádně odůvodněnými a logickými názory odvolacího soudu. Exekuční titul musí mít - ze své povahy - určité materiální či formální náležitosti, tj. musí obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné plnění a konečně přesně stanovenou lhůtu. Poplatky plní funkci úhradovou. Subjektem je osoba, která dala podnět k soudnímu řízení nebo úkonu prováděnému soudem, pokud je takový úkon uveden v sazebníku soudních poplatků, kdy předmětem poplatku jsou jednotlivé úkony soudu či správy soudu. Povinnost soudu vrátit poplatek je povinností veřejného orgánu a jako taková se nedá vymáhat exekučním titulem (blíže viz BAKEŠ, Milan. Finanční právo. 3. aktualiz. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003). Ostatně Ústavní soud připomíná, že na nesprávné vrácení poplatku reaguje i aktuální novelizovaná úprava (zákon č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), která stanovuje lhůtu k vrácení poplatku 30 dní. Dále také zaručuje, že došlo-li k překročení této lhůty, má soud povinnost platit úrok z vratitelného přeplatku dle daňového řádu. I z této nové úpravy, která nepředpokládá exekuci pro vrácení poplatku, ale naopak udělení sankce, se dá presumovat charakter ustanovení o soudních poplatcích. Při rozhodování soudu o tom, zda a v jakém rozsahu se vrací soudní poplatek, jde o vztah mezi poplatníky na straně jedné a státem na straně druhé. Žalovaný není účastníkem řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu o vrácení soudního poplatku žalobci (blíže viz Nejvyšší soud ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 29 Odo 363/2004, dostupné na http://www.nsoud.cz).
Stran poučovací povinnosti je možné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4969/2008, kde obecný soud uvádí, že "Poučovací povinnost soudu o právu účastníka namítat podjatost soudců musí být v řízení naplněna postupem, který zákon ponechává na soudu, přičemž stačí, aby se tak stalo jedenkrát...".
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu