ECLI:CZ:US:2013:3.US.157.12.1
sp. zn. III. ÚS 157/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Luďka Růžičky, zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem AK se sídlem Havlíčkova 1732, 266 01 Beroun, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011 č. j. 26 Cdo 3396/2010-145 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2010 č. j. 42 Co 458/2009-118, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2010 č. j. 42 Co 458/2009-124, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. ledna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011 č. j. 26 Cdo 3396/2010-145, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2010 č. j. 42 Co 458/2009-118, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2010 č. j. 42 Co 458/2009-124, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. června 2009 č. j. 56 C 283/2007 - 90 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně RPG Byty, s. r. o. domáhala toho, aby žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost vyklidit byt č. 2 v domě č. p. X č. or. Y v obci O., I. kat. v 1. podlaží, který sestává ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 36 811,- Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2010 č. j. 42 Co 458/2009-118, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2010 č. j. 42 Co 458/2009-124 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost vyklidit byt č. 2 v domě č. p. X č. or. Y v obci O., I. kategorie v l. podlaží, který sestává ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem I). Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 17.065,- Kč (výrok pod bodem II). Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8 854,- Kč.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011 č. j. 26 Cdo 3396/2010-145 bylo dovolání žalovaného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2010 č. j. 42 Co 458/2009-118, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2010 č. j. 42 Co 458/2009-124, zamítnuto (výrok pod bodem I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že na základě odvolání žalobkyně následně ve věci opětovně rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který v rozporu s obecnými principy neodůvodnil, na základě jakých nových skutečností zcela diametrálně změnil svůj názor na dobu trvání nájmu bytu v dané věci. Krajský soud v Ostravě nově dovodil, že nájemní smlouvu je nutno považovat za smlouvu uzavřenou na dobu určitou s možností opakovaného prodloužení v případě, že v průběhu trvání nájmu nedojde k žádnému prodlení s úhradou peněžitých závazků ze strany nájemce. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku dokonce výslovně konstatoval, že pro prodloužení doby trvání nájmu nesmí vzniknout dluh "kdykoliv v období od 1. září jednoho roku do 31. srpna roku následujícího". Závěry krajského soudu shledává stěžovatel v rozporu s kogentním ustanovením §711 a §712 obč. zákoníku v platném znění, který pro skončení nájmu bytu v důsledku nehrazení nájemného a úhrady služeb s nájmem bytu spojených stanoví přesná pravidla. Stěžovatel má za to, že tzv. prolongační klauzule je pro rozpor s kogentním ustanovením §711 obč. zákoníku absolutně neplatná, neboť stanoví pro stěžovatele jako nájemce bytu podmínky mnohem přísnější než zákon. Postoj odvolacího soudu, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně konstatoval, že "nelze dovodit, že by ujednání o prodlužování nájemní smlouvy za dohodnutých podmínek stanovilo pro nájemce podmínky přísnější než ustanovení §711 a §712 obč. zákoníku", je nejen naprostým opakem oproti předtím vyřčenému názoru odvolacího soudu v rozsudku ze dne 19. prosince 2008 sp. zn. 42 Co 571/2008, ale jde o závěr odporující logické interpretaci.
Ani Nejvyšší soud podle stěžovatele nepředložil srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolací soud vůbec neodůvodnil, proč dle jeho názoru záměrem účastníků bylo uzavřít nájem na dobu určitou. Soud vůbec nezohlednil, že účastníci předpokládali za předpokladu řádného plnění smlouvy dlouhodobý předem nijak neohraničený nájemní vztah. Soud podle stěžovatele nijak neodůvodnil, proč považuje ustanovení nájemní smlouvy o automatickém obnovování nájemního vztahu za neurčité.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. srpna 2002 a mezi účastníky byla zároveň dohodnuta tzv. smluvní prolongace, tedy, že při splnění podmínek stanovených v nájemní smlouvě, bude nájem prodloužen o dalších 12 měsíců. Nájem k bytu podle smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, tedy neskončí jen prostým uplynutím sjednané doby nájmu, ale jen tehdy, pokud zároveň nájemce nesplní podmínky stanovené pro prodloužení nájmu. Žalovaný v období od 1. září 2006 do 31. srpna 2007 nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu ne vždy platil v dohodnutém termínu a v dohodnuté výši a je tedy zřejmé, že podmínky pro tzv. prolongaci nájmu nesplnil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu skončil dnem 31. srpna 2007. Pokud žalovaný tento byt nadále užívá, užívá jej bez právního důvodu, a proto se žalobkyně podle §126 odst. 1 obč. zákoníku zcela důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva.
S uvedenými závěry se v zásadě ztotožnil i soud dovolací, který v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v posuzovaném případě se právní předchůdkyně žalobkyně a dovolatel v čl. II bodu 1 nájemní smlouvy dohodli, že nájemní smlouva se sjednává na dobu určitou od 1. září 2001 do 31. srpna 2002 (věta první) a že bude-li nájemce řádně platit nájemné a služby a nebude-li mít dluh na nájemném a na službách v jakékoliv výši, prodlouží se nájemní smlouva automaticky vždy každoročně o dalších dvanáct měsíců, počínaje dnem 1. září 2002 (věta druhá). Část nájemní, smlouvy, podle níž byla smlouva uzavřena na dobu určitou od 1. září 2001 do 31. srpna 2002, může, jde-li o sjednanou dobu nájmu, obstát samostatně, a je tudíž ve smyslu §41 obč. zákoníku před novelou obsahově oddělitelná od další části týkající se doby nájmu, resp. možnosti eventuálního jejího prodlužování. Okolnost, že současně byly mezi účastníky dohodnuty (neplatně ve smyslu §37 odst. 1 a §39 obč. zák. před novelou) podmínky, za nichž mohlo eventuálně docházet k prodlužování nájemní smlouvy, nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Z uvedeného tedy vyplývá, že jde o nájemní smlouvu na dobu určitou (od 1. září 2001 do 31. srpna 2002); text nájemní smlouvy (konkrétně její čl. II bod 1 věta první, podle níž se "nájemní smlouva sjednává s účinnosti od 1. září 2001 na dobu určitou, a to do 31. srpna 2002"), uzavřel dovolací soud, jiný výklad ohledně sjednané doby nájmu ani nepřipouští.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu