ECLI:CZ:US:2013:3.US.1648.13.1
sp. zn. III. ÚS 1648/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Smithové, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2013 č. j. 22 Cdo 295/2011-184, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2010 č. j. 28 Co 218/2010-154 a rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. ledna 2010 č. j. 7 C 235/2008-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2013, se Ing. Věra Smithová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti byl porušen čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí zrušil.
2. Stěžovatelka je vlastníkem stavební parcely č. X1, o výměře 1 063 m2, nacházející se v katastrálním území Vletice a zapsané na listu vlastnictví č. XX u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, který nabyla do bezpodílového spoluvlastnictví společně se svým manželem kupní smlouvou sepsanou ve formě notářského zápisu NZ 468/91, N 1036/91 ze dne 3. 6. 1991, společně s dalšími nemovitostmi v kupní smlouvě specifikovanými. Výlučnou vlastnicí tohoto pozemku se stala stěžovatelka na základě Dohody o vypořádání SJM ze dne 15. 4. 1999. Katastrální úřad pro Středočeský kraj dopisem ze dne 1. 9. 2006 stěžovatelce oznámil opravu chyby v katastrálním operátu v obci Krásná Hora nad Vltavou (dále jen "žalovaná") a k. ú. Vletice, kterou provedl v zákresu pozemku st. p. č. X1 tak, že změnil průběh hranice v neprospěch žalobkyně a ve prospěch pozemku žalované p. č. X2, ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1 874 m2, neboť průběh vlastnické hranice předtím neodpovídal průběhu hranice v bývalém pozemkovém katastru.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku p. č. X2 v k. ú. Vletice o celkové výměře 63 m2 (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované ve stanovené lhůtě náhradu nákladů řízení ve výši 37 588 Kč (výrok II). Dne 10. 6. 2010 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 1. 2010 ve výroku II změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení ve stanovené lhůtě částku 62 520 Kč k rukám její zástupkyně, ve výroku I rozsudek nalézacího soudu potvrdil a ve výroku II rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dne 22. 2. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2010 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka své výše sub 1 tvrzené porušení základních práv spatřovala především ve skutečnosti, že odvolací soud nepřihlédl k její dobré víře. Byla přesvědčena, že požadavek dobré víry byl v jejím případě naplněn, a v ústavní stížnosti polemizovala s opačným závěrem odvolacího soudu, který jí podle jejího tvrzení neposkytl ochranu, a že jeho rozsudek byl "extrémně rozporný s vlastní ideou spravedlnosti", čímž došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatelka ve skutečnosti, že odvolací soud bez návrhu účastníků změnil v její neprospěch výrok II rozsudku nalézacího soudu o nákladech řízení, spatřovala porušení ustanovení §224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a porušení principů řádného procesu rozšířením aplikace zásady oficiality na úkor zásady dispoziční.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. Je třeba zdůraznit, že v petitu své stížnosti napadá stěžovatelka pouze rozsudek odvolacího soudu, nicméně Ústavní soud posoudil návrh jako celek včetně jeho příloh a udělené plné moci, takže jej přes uvedené pochybení shledal přípustným.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Na tomto základě Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
7. Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení stěžovatelky, že nesprávným právním posouzením její civilní věci odvolacím soudem bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces a že změnou výroku nalézacího soudu o nákladech řízení odvolacím soudem učiněnou bez návrhu bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případu - což však projednávaná věc není - kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149 (161)].
8. V projednávané věci Ústavní soud musel konstatovat, že skutková zjištění, a o ně se opírající právní závěry všech tří soudních instancí, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně uvedly důvody pro svůj závěr, že v případě stěžovatelky podmínka oprávněné držby nebyla splněna, v důsledku čehož nenabyla do svého vlastnictví pozemek vydržením, byť předmětný pozemek od roku 1991 držela, nikoliv však v dobré víře, že tento pozemek je předmětem jejího vlastnictví, v důsledku čehož nešlo žalobě vyhovět. Stejně tak i dovolací soud svůj závěr, že rozsudek odvolacího soudu byl v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nebyl ani v rozporu s hmotným právem, dostatečně odůvodnil. Ústavní soud proto neshledal prostor pro zásah do již zjednaného právního stavu.
9. Pokud se jedná o tvrzené porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem, který v neprospěch stěžovatelky změnil výrok nalézacího soudu o nákladech řízení, Ústavní soud připomíná, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nevyplývá a v jeho působnosti se neuplatní (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07 a v něm uvedená judikatura, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit, resp. zvýšit náhradu nákladů řízení i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem [srov. §212 písm. b) o. s. ř.].
10. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu