ECLI:CZ:US:2013:3.US.1651.13.1
sp. zn. III. ÚS 1651/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s. r. o., IČ 28067592, se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2013 č. j. 14 Co 49/2013-57 a výroku III usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012 č. j. 273 EC 505/2011-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 21. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne následujícího, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Shora označeným usnesením Městského soudu v Brně bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě proti Ondřeji Pantůčkovi na zaplacení 1 022 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se stěžovatelce nevrací soudní poplatek ve výši 300 Kč z návrhu na zahájení řízení (výrok III). Posledně uvedený výrok napadla stěžovatelka odvoláním, Krajský soud v Brně napadeným usnesením však rozhodnutí soudu prvního stupně o nevrácení soudního poplatku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, podle něhož bylo třeba při vrácení poplatku v její věci postupovat podle §10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb., neboť ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. dopadá jen na vybírání, nikoliv vracení soudních poplatků; stěžovatelce tudíž zaplacený soudní poplatek ve výši 300 Kč vrátit nelze. Tento svůj nesouhlas stěžovatelka opírá o právní závěry obsažené v nálezu ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. I. ÚS 3296/12, kde Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti v obdobné věci, přičemž se domnívá, že výklad obecných soudů se dotýká jejího legitimního očekávání, neboť není chráněno její právo, které jí zákon dával v době, kdy podávala žalobu, a v této souvislosti se dovolává nálezu ze dne 6. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; č. 84/2007 Sb.).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci. V podstatě totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se již III. senát Ústavního soudu zabýval, načež ji usnesením ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh s tím, že pokud obecné soudy nepřihlédly k již zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12, jde sice o pochybení, nelze mu ale přiznat ústavněprávní rozměr, protože jde o bagatelní věc.
7. Vzhledem k tomu, resp. pro důvody podrobně vyložené ve výše zmíněném usnesení, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu