ECLI:CZ:US:2013:3.US.1697.12.1
sp. zn. III. ÚS 1697/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2012 č. j. 135 EC 249/2010-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného Josefa Coufala zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky na zaplacení jízdného a přirážky k němu a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 300 Kč. Podle odůvodnění nákladového výroku byl stěžovateli jako procesně úspěšnému účastníku přiznán nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů (zaplaceného soudního poplatku, odměny advokáta a dvou režijních paušálů).
V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod namítá, že výrok o nákladech řízení neodpovídá odůvodnění rozsudku a tudíž není zřejmé, jakou částku má žalovaný na nákladech řízení zaplatit. V dalším pak poukazuje na praxi při vymáhání pohledávek z dlužného jízdného, jakož i na zásadu úspěchu ve věci, jíž je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti okresní soud uvedl, že nesoulad mezi výrokem o nákladech řízení a jeho odůvodněním je důsledkem chyby, k níž došlo při písemném vyhotovení rozsudku mechanickou aplikací typového odůvodnění, vztahujícího se na jiné věci.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Řečené je významné i v posuzované věci.
Je totiž zjevné, že stěžovatel měl před podáním ústavní stížnosti k ochraně svých práv k dispozici evidentně efektivní a dostupný prostředek, jímž je návrh na opravu dle ustanovení §164 o. s. ř. (srov. též sp. zn. III. ÚS 1749/09), který slouží k opravě chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti, jíž je mimo jiné i zjevný rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním.
Právě takové námitky (na první pohled identifikovatelný nesoulad výroku s jeho odůvodněním) uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však předtím uchýlil k tomu procesnímu prostředku, jenž k odstranění takové vady směřuje.
Jinak řečeno, v ústavní stížnosti vznesená kritika pochybení soudu byla objektivně použitelnou již v návrhu podle §164 o. s. ř. na opravu rozhodnutí, zde napadeného ústavní stížností.
Tím, že takový návrh podán nebyl (z vyžádaného procesního spisu není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud i v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj