ECLI:CZ:US:2013:3.US.1749.12.1
sp. zn. III. ÚS 1749/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2012, č. j. Aprk 3/2012-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podána řádně a včas, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, neboť jím mělo být zasaženo jeho právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud předmětným usnesením rozhodl o návrhu ze dne 2. března 2012, kterým se stěžovatel domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a to v řízení vedeném Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 8 Ca 1/2009. Dne 20. března 2012 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání, kterým stěžovatel vzal svůj původní návrh zpět, neboť mu byl dne 10. března 2012 doručen rozsudek městského soudu. Jeho návrh Nejvyššímu správnímu soudu se tak stal bezpředmětným a stěžovatel proto navrhl, aby bylo řízení zastaveno a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení. Nejvyšší správní soud naříkaným usnesením řízení zastavil, náklady řízení však stěžovateli s odkazem na ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích nepřiznal, neboť o jeho návrhu nebylo vedeno řízení, což je podmínka, jejíž splnění zmíněné ustanovení pro přiznání nákladů předpokládá. Soud z toho důvodu aplikoval ustanovení §146 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), podle něhož účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, jestliže řízení bylo zastaveno.
Toto usnesení tedy stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž namítá, že Nejvyšší správní soud vyložil jednoduché právo natolik extrémním a formalistickým způsobem, že ve svém důsledku odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že k podání návrhu Nejvyššímu správnímu soudu byl donucen tříletou nečinností městského soudu a již dne 1. ledna 2012 tak podal první návrh ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Když ten nebyl v zákonných lhůtách vyřízen, rozhodl se stěžovatel k podání druhého návrhu, o kterém Nejvyšší správní soud rozhodl naříkaným rozhodnutím. Zužující výklad ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích představuje podle stěžovatele sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti, odporující principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, neboť vůbec nereflektuje situaci, kdy se odůvodněný návrh stane bezpředmětným v důsledku postupu do té doby nečinného soudu. Taková interpretace ve svém důsledku odrazuje účastníky řízení od napadání nečinnosti soudu. Nejvyšší správní soud při aplikaci §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu opomněl zohlednit odst. 2 téhož ustanovení, podle něhož má žalobce, který podá odůvodněný návrh, právo na náhradu nákladů řízení, je-li takové řízení zastaveno z důvodu chování žalovaného. Za nestandardní je pak třeba taktéž považovat skutečnost, že Nejvyšší správní soud nerozhodl o nákladech řízení zvláštním výrokem, ale pouze částí odůvodnění. Ze všech uvedených důvodů napadené usnesení porušuje stěžovatelovo ústavně zaručená práva na ochranu majetku a spravedlivý proces, a proto stěžovatel navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a spisu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. Aprk 3/2012, který za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za nutné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ústavní soud zastává názor, že rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou obecných soudů. Podrobit přezkumu je oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Jak uvádí městský soud ve svém vyjádření ze dne 9. března 2012, č. l. Aprk 3/2012-11, bylo ve stěžovatelově věci dne 1. února 2012 rozhodnuto a zkrácené písemné vyhotovení tohoto rozsudku bylo téhož dne vyvěšeno na úřední desce městského soudu s možností dálkového přístupu. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil z úřední desky městského soudu (záznam o vyvěšení rozsudku a obsah jeho zkráceného písemného vyhotovení jsou dostupné z: http://infodeska.justice.cz/vyveseni.aspx?verzeid=1961173), a nemůže se tedy ztotožnit se stěžovatelovým názorem ve věci oprávněnosti jeho návrhu dle §174a zákona o soudech a soudcích ze dne 2. března 2012. Namítá-li stěžovatel nečinnost soudu je podle Ústavního soudu spravedlivé požadovat po něm zvýšenou bdělost, spočívající např. ve sledování úřední desky údajně nečinného soudu, a to obzvláště ke konci třicetidenní lhůty, kterou ustanovení §174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích dává nečinnému soudu k provedení požadovaného úkonu. Městský soud procesní úkon požadovaný v návrhu doručeném dne 2. ledna 2012 provedl dne 1. února 2012, čímž podmínky citovaného ustanovení splnil. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelův návrh na provedení procesního úkonu ze dne 2. března 2012 nemůže považovat za oprávněný ve smyslu ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, neboť byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen měsíc poté, co městský soud požadovaný úkon provedl. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak nelze charakterizovat jako extrémně rozporné s principy spravedlnosti.
Stran námitky vůči nevydání samostatného výroku ve věci nákladů řízení musí Ústavní soud konstatovat absenci ústavněprávní dimenze takové problematiky. Problematiku nákladů řízení Ústavní soud považuje za podružnou a její posuzování je výlučnou doménou obecných soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2012, sp. zn. II. ÚS 3898/11; celý nález dostupný z: http://nalus.usoud.cz/). Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže být pochyb, jak Nejvyšší správní soud ve věci nákladů řízení rozhodl, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné a v konkrétním případě stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy konstatuje, že samotné nerozhodnutí zvláštním výrokem ve věci nákladů řízení nemá potenciál porušit stěžovatelova ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Tím pádem není splněna základní podmínka pro vyhovění návrhu v řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v takové situaci nemůže napadené rozhodnutí zrušit ani v případě, že by se s postupem Nejvyššího správního soudu neztotožňoval.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu