ECLI:CZ:US:2013:3.US.1753.13.1
sp. zn. III. ÚS 1753/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2013 sp. zn. 9 To 474/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. srpna 2012 sp. zn. 8 T 6/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 31. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeným rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Uvedeného činu se měl stěžovatel dle obecných soudů dopustit tím, že v průběhu hlavního líčení, konaného dne 10. března 2011 v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 1 T 244/2010, záměrně uvedl nepravdivé svědectví. Tuto skutečnost soudy dovodily na základě výpovědí dalších svědků a rozporů ve stěžovatelově výpovědi.
II.
Argumentace stěžovatele
2. Stěžovatel spatřuje ve vydání v záhlaví uvedených rozhodnutí neoprávněný zásah do svých základních práv a svobod garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za významné pochybení předmětného trestního řízení považuje stěžovatel skutečnost, že soudy odmítly provést jím navrhovaný důkaz vyšetřovacím pokusem. Tato skutečnost ve spojení s nejasnostmi a rozpory v provedených důkazech založila pak dle stěžovatele povinnost soudů rozhodnout dle zásady in dubio pro reo, neboť verze obhajoby je stejně pravděpodobná jako verze obžaloby. Porušením této povinnosti porušily oba soudy základní zásadu hodnocení důkazů v trestním řízení. Nevyhovění obhajobou vznesenému důkaznímu návrhu je pak třeba chápat jako tzv. opomenutý důkaz, což je dle stěžovatele skutečnost představující porušení zásad spravedlivého procesu, neboť soudy neprovedení důkazu odůvodnily toliko domněnkami, z nichž pramení svévolná neochota k provedení navrhovaného důkazu. Fakt, že stěžovatelův důkazní návrh nebyl účelový, potvrzuje i vyjádření státního zástupce, v němž dal provedení tohoto důkazu "soudu ke zvážení". Dle stěžovatele bylo rovněž porušeno jeho právo na odvolání proti trestnímu rozsudku, neboť klíčového svědka vyslechl až odvolací soud a jeho hodnocení svědkovy výpovědi tak stěžovatel nemohl podrobit přezkumu u soudu vyššího stupně. S ohledem na výše uvedené stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
3. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelem vznesené námitky, ohledně chybného vyhodnocení důkazů a porušení ústavní zásady in dubio pro reo, neobstojí. Obecné soudy vedly důkazní řízení logickým způsobem, vyústivším ve vyhodnocení všech provedených důkazů, a racionálním vyřešením všech jednotlivých rozporů z důkazního řízení vzešlých. Obecné soudy pak následně v odůvodnění napadených rozhodnutí komplexně popsaly skutkové okolnosti, které vzaly za prokázané, a na jejich základě vynesly v logické rovině zcela odpovídající rozsudek. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak, bez ohledu na (ne)vyhovění důkazním návrhům obhajoby, nelze považovat námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo, za opodstatněnou.
7. K námitce nevyhovění některým stěžovatelovým důkazním návrhům Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž není neprovedení všech navrhovaných důkazů porušením čl. 36 Listiny, objasní-li obecné soudy provedením ostatních důkazů skutkové okolnosti případu v ústavně přijatelné míře [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ve vztahu k projednávané ústavní stížnosti musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly se všemi stěžovatelem uvedenými důkazními návrhy a velmi zevrubně uvedly, z jakých důvodů považují jejich provedení za obtížné a nadbytečné, resp. neschopné dopomoci v dokreslení skutkových okolností (srov. s. 7 a 8 napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1). Ústavněprávní akceptovatelnost takového odůvodnění nemůže zpochybnit ani skutečnost, že státní zástupce neshledal předmětný důkazní návrh jako účelový, neboť je nutno vycházet z faktu, že státní zástupce v řízení je povinen sledovat zájmy veřejné žaloby, takže z jeho vyjádření nelze bez dalšího dovozovat závěry ve prospěch obžalovaného. Proto možno uzavřít, že podaný důkazní návrh nemusí být vždy z pohledu nezávislého a nestranného obecného soudu potřebný a jeho provedení s ohledem na zásadu rychlosti a ekonomie trestního řízení nemusí být vždy shledáno účelným. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto v tomto směru z ústavněprávního hlediska obstojí.
8. V rovině ústavnosti neobstojí ani námitka stran porušení práva na odvolání v situaci, kdy odvolací soud provedl sám některé důkazy a toto jeho hodnocení nepodléhalo přezkumu dalšího soudu. Právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)], což se v projednávaném případě dle názoru Ústavního soudu stalo. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude omezen toliko na otázky právní (srov. oddíl 2 rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Loewenguth proti Francii ze dne 30. května 2000) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Waridel proti Švýcarsku ze dne 12. dubna 2001, dostupné na adrese http://www.vpb.admin.ch/ital/doc/65/65.121.html#_regesteDE). V těchto otázkách měl stěžovatel k dispozici možnost podat dovolání, o čemž byl poučením odvolacího soudu explicitně zpraven, takže nebylo třeba zvažovat, zda se nejedná o pojem "méně závažného trestného činu, který jako takový kvalifikuje zákon" (čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 - viz výše).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu