ECLI:CZ:US:2013:3.US.1756.13.1
sp. zn. III. ÚS 1756/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Řeháka, advokáta, zastoupeného Mgr. Petrou Švehlíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Újezd 409/19, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2013 č. j. 18 Co 86/2013-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 6. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2013, a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 10. 6. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. října 2012 č. j. 11 C 42/2012-42 bylo zastaveno řízení o žalobě Daniely Řehákové, zastoupené stěžovatelem, směřující proti žalované Slatinka, s. r. o., na zaplacení 64 699 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni byl vrácen soudní poplatek (výrok II), a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo k odvolání žalované usnesení soudu prvního stupně ve výroku III změněno tak, že žalobkyně a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení a že se stěžovateli ukládá povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 21 417 Kč, kromě toho bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 968 Kč. Toto své rozhodnutí městský soud odůvodnil tím, že stěžovatel nedoložil zastoupení žalobkyně, a tudíž nebylo prokázáno, že žalobkyně, jejímž jménem jednal, žalobu podala. Z tohoto důvodu procesní zavinění ohledně nákladů, které v řízení vynaložila žalovaná, nelze podle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přičítat údajné žalobkyni, ale stěžovateli, který podal žalobu bez řádného zmocnění. V takovém případě lze postupovat podle §147 odst. 1 o. s. ř. a uložit stěžovateli, aby hradil náklady řízení, které by jinak nevznikly.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 23. 3. 2012 podal k obvodnímu soudu návrh na vydání platebního rozkazu, jehož součástí byl originál plné moci, dne 2. 4. 2013 soud vyzval jeho prostřednictvím žalobkyni k zaplacení soudního poplatku a požádal doložení originálu plné moci. Žalobkyně soudní poplatek uhradila, načež obvodní soud vydal platební rozkaz. Dne 11. 9. 2012 obvodní soud žalobkyni vyzval k doložení plné moci (nikoliv již originálu), tato výzva mu nebyla doručena, neboť byla zaslána jinému advokátovi stejného jména. Posléze obvodní soud řízení zastavil. Dále stěžovatel uvádí, že "formálně" je v postavení správce dědictví po Janu Řehákovi, jehož se účastní žalobkyně, a tak jsou mezi sebou ve sporu. Je proto vyloučeno, aby ji zastupoval jako advokát a aby ji kontaktoval jinak než prostřednictvím jejího právního zástupce. Ten byl informován o daném řízení i o nutnosti převzetí právního zastoupení v dané věci. Vzhledem k tomu se stěžovatel domnívá, že splnil své povinnosti, v řízení žádné další úkony vykonávat nemohl a není mu známo, proč žalobkyně v řízení nepokračovala. Objektivně tedy nemohl danou vadu, jež měla být způsobena obecnými soudy, které originál plné moci ztratily, odstranit, neboť mu v tom bránily stavovské předpisy, a ani fakticky plnou mocí nedisponoval, protože ji již předložil. Doplňuje, že ztrátu plné moci po jejím založení do spisu nelze vyloučit, což vysvětluje tak, že nejprve soud požadoval její originál, takže měl mít k dispozici kopii, i ta však ve spisu chybí. Vyvozuje to i ze skutečnosti, že mu, resp. jeho advokátnímu koncipientovi Mgr. Janu Hálkovi bylo umožněno nahlížet do spisu, což by bez plné moci nebylo možné, a že i přes nedoložení plné moci s ním jednal, jako by právním zástupcem byl. Daným postupem mělo dojít k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany, neboť se nemohl bránit proti uložené povinnosti. Nadto mu byla uložena povinnost na základě vyhlášky č. 484/200 Sb., která byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Základem ústavní stížnosti je námitka, že zastoupení žalobkyně skutečně existovalo. Stěžovatel tvrdí, že u obecných soudů došlo ke ztrátě originálu plné moci a posléze již z objektivních důvodů nemohl plnou moc předložit. Ústavní soud má však za to, že tvrzení o ztrátě plné moci žádnou oporu nemá. Jak patrno z příslušného soudního spisu, návrh na vydání platebního rozkazu (dále jen "návrh") byl podán u obvodního soudu dne 26. 3. 2012 a byl sepsán, resp. podepsán i. s. Mgr. J. Hálkem, advokátním koncipientem. V návrhu jako jeho příloha je uvedena plná moc, ta také přiložena byla, šlo však o substituční plnou moc, kterou udělil stěžovatel výše jmenovanému advokátnímu koncipientovi. Na č. l. 8 soudního spisu se pak nachází tzv. referát (již) ze dne 2. 4. 2012, podle kterého měla být žalobkyně prostřednictvím stěžovatele vyzvána k předložení originálu plné moci. Doručení této výzvy stěžovatel v ústavní stížnosti potvrzuje, ze soudního spisu přitom není patrno, že by na ni jakkoliv reagoval. Stěžovatel pak nereagoval ani na druhou, jím zmiňovanou výzvu, jež mu byla řádně doručena, a to poté, co bylo zjištěno, že byla doručena jinému advokátovi (jak stěžovatel upozorňuje). Dále je ze spisu zřejmé, že obvodní soud vedle úkonů směřujících k odstranění nedostatku řízení ve smyslu §104 odst. 2 o. s. ř., spočívajícího v neprokázání existence zastoupení žalobkyně, skutečně prováděl i úkony další, neboť vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku a dokonce vydal platební rozkaz.
7. Z návrhu tedy neplyne, že by k němu byla připojena plná moc udělená žalovanou. Z ničeho nelze ani vyvodit, že by snad obvodní soud měl za to, že se tato plná moc v soudním spise nalézala, ať již v okamžiku přijetí podaného návrhu, či snad někdy později, a to v podobě kopie či originálu (a tedy že by se tyto listiny mohly/měly posléze ztratit). Poukazuje-li stěžovatel na to, že obvodní soud musel mít k dispozici kopii plné moci, když jej vyzval k předložení originálu, tato skutečnost dle Ústavního soudu žádný podstatný význam nemá, neboť výslovné vyžadování originálu je v praxi běžné, přestože kopie k dispozici není. I když ke ztrátám listin výjimečně dojít může, lze si sotva představit, že by k návrhu údajně přiložená kopie nebyla do spisu "zažurnalizována" (zvláště pak za situace, kdy z ní obvodní soud měl, jak stěžovatel tvrdí, vycházet) a že ke stejnému pochybení došlo i v případě jejího originálu, který se dle stěžovatele měl u obvodního soudu zřejmě "objevit" někdy později. K tomu možno dodat, že pokud by obvodní soud dané listiny ztratil po založení do spisu, jak se stěžovatel domnívá, muselo by dojít k "přečíslování" spisu, to však zjištěno nebylo, a vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že s jeho zástupcem obvodní soud jednal, resp. mu umožnil nahlédnout do spisu, pak není Ústavnímu soudu zřejmé, s kým jiným by měl jednat, jestliže substituční plná moc Mgr. P. Řeháka byla založena ve spise a zastoupení žalobkyně zatím nebylo doloženo. Nevysvětleno (z hlediska předchozího řízení) rovněž zůstává, proč stěžovatel, jestliže - jak tvrdí - plnou moc přiložil k návrhu, na výzvy obvodního soudu nereagoval, resp. proč se nedomáhal toho, aby uvedený soud danou listinu dohledal s tím, že ji již k návrhu přiložil.
8. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si z různých důvodů od žalobkyně nemohl opatřit novou plnou moc, tuto skutečnost za relevantní Ústavní soud nepokládá. Jestliže totiž stěžovatel nedoložil existenci právního zastoupení žalobkyně již při podání návrhu, musel si být jako advokát vědom toho, že tak bude třeba učinit později s tím rizikem, že když se mu to z nějakého, třeba i objektivního důvodu nezdaří, bude nutno řízení zastavit.
9. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že se proti uložené povinnosti nemohl bránit u nezávislého a nestranného soudu, resp. z předestřené argumentace není zřejmé, v čem by namítané porušení čl. 36 Listiny mělo spočívat. Usnesení soudu prvního stupně ve výroku III žalovaná napadla odvoláním, jeho opis byl stěžovateli doručen dne 17. 12. 2012. Stěžovateli přitom nic nebránilo v této věci skutkově i právně argumentovat, této možnosti však nevyužil, neboť na toto podání žalované vůbec nereagoval. O jeho právu, resp. povinnosti pak rozhodl nezávislý a nestranný soud, tj. městský soud, který svůj právní závěr řádně odůvodnil v napadeném usnesení. Má-li snad stěžovatel za to, že existuje ústavně zaručené základní právo na nějaký další procesní prostředek proti takovému rozhodnutí, lze poukázat na čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, které zakotvuje právo na odvolání, toliko však v závažnějších trestních věcech.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá i to, že městský soud postupoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. K tomu lze pouze uvést, že tato vyhláška byla Ústavním soudem zrušena až po vydání a po doručení napadeného usnesení stěžovateli, přičemž vykonatelným se stal předmětný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 až dnem 7. 5. 2013, a to s účinky ex nunc, nikoli ex tunc. Ústavní stížnost přitom neobsahuje žádnou argumentaci, proč by použití (s časovým odstupem zrušené) tzv. přísudkové vyhlášky mělo vést k porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva či svobody; stěžovatelovy námitky totiž směřují proti tomu, že mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (sedes materiae je tedy §147 odst. 1 o. s. ř.), a nikoliv proti způsobu stanovení její výše (resp. proti výši jako takové), a navíc důvody, pro které Ústavní soud přistoupil k derogaci uvedeného právního předpisu, se souzené věci netýkají. S ohledem na to je třeba i tuto námitku jako neopodstatněnou odmítnout. Ústavní soud v této souvislosti připomíná ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena, přičemž pravidlo, že práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat, se zde neuplatní (viz Sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. 117/2013 Sb.).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu