ECLI:CZ:US:2013:3.US.1783.13.1
sp. zn. III. ÚS 1783/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013 č. j. 28 Cdo 1674/2012-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, která splňuje formální požadavky návrhu podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2012 č. j. 23 Co 459/2011-164 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 8. 2011 č. j.
21 C 316/2009-124, jímž bylo určeno, že 1. žalovaná (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je vlastnicí v rozsudku blíže specifikovaných pozemků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka vystupovala v řízení jako 2. žalovaný.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce, kterým bylo Bytové družstvo Braník - Podolí, je vlastníkem budovy, jíž jsou předmětné pozemky zastavěny, resp. pozemek budovu obklopuje. Předmětné pozemky, vedené nyní v katastru nemovitostí jako vlastnictví 2. žalované (stěžovatelky), byly (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. k 24. 5. 1991, i ke dni účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 10/1993 Sb.) ve vlastnictví České republiky. Dříve k nim právo hospodaření svědčilo státní organizaci VHMP - Výstavba sídlišť jako organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, přičemž pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tuto organizaci přešla na stěžovatelku. Dotčená organizace však s předmětnými pozemky fakticky nehospodařila - nevedla jejich evidenci, nepečovala o ně, ani je nepronajímala a neměla z nich žádné výnosy. Na základě toho odvolací soud předně uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva k pozemkům naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], neboť pozitivní rozhodnutí soudu mu umožní uplatnění §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, tj. povinnost státu převést bezplatně pozemky do jeho vlastnictví. Odvolací soud dovodil, že podmínkou přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. je též okolnost, že organizace zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jíž k předmětnému majetku ve vlastnictví státu svědčilo právo hospodaření, s tímto majetkem také v rozhodné době fakticky hospodařila. Poněvadž v posuzovaném případě organizace s předmětnými pozemky již fakticky nehospodařila, k přechodu vlastnického práva k pozemkům z 1. žalovaného (stát) na 2. žalovanou (obec hlavní město Praha) podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo. Vyhověl proto žalobě o určení, že vlastníkem pozemků je nadále 1. žalovaný (Česká republika).
4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, neboť se ztotožnil s právními názory a argumentací nižších soudů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka navrhuje zrušit pouze v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu s tím, že porušil její základní právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces (viz sub 1), když namítá, že dovolací soud se vůbec nezabýval její námitkou, že mělo být žalobcem žalováno na splnění povinnosti [podle §80 písm. b) o. s. ř.] a že tedy na žalobě nebyl naléhavý právní zájem.
6. Dále stěžovatelka nesouhlasí s názorem dovolacího soudu (který je totožný jako názor soudů nižších), že pro přechod předmětných pozemků do vlastnictví stěžovatelky na základě §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. bylo nutné splnění podmínky faktického hospodaření příslušné organizace. Toto ustanovení totiž podmínku faktického hospodaření nestanoví a je proto podle stěžovatelky nerozhodná.
III.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění i právní závěry obecných soudů mají dostatečnou a racionální základnu, zda podaný výklad práva je ústavně konformní. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pokračující polemiku se závěry soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud však vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, neshledává.
10. Ústavní soud nad rámec uvedeného dodává následující.
11. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem, že pro přechod předmětných pozemků do vlastnictví stěžovatelky na základě §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. bylo nutné splnění podmínky faktického hospodaření příslušné organizace. Stěžovatelka tu rozporuje výklad pojmu "právo hospodaření" v citovaném ustanovení a oponuje mu jazykovým výkladem. Výkladu pojmu podústavního práva ze strany obecných soudů však nelze vytknout vady, které by mohly vést k zásahu Ústavního soudu. Třeba zdůraznit potřebu teleologického výkladu smyslu citovaného ustanovení, kde může Ústavní soud doplnit své závěry právě odkazem na teleologickou argumentaci po vzoru usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 96/11, byť se toto usnesení striktně vzato formulačně vyjadřovalo "jen" k §1 odst. 1 téhož zákona.
12. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že dovolací soud zcela opomenul její námitku o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce. Nejvyšší soud na tuto námitku - byť stručně - reagoval, když se ztotožnil s jejím zhodnocením i ze strany nižších soudů (srov. str. 3 napadeného rozsudku, zejména: "Tento postup, zároveň osvědčující právní zájem na žalobě [§80 písm. c) o. s. ř.], je umožněn pravomocným rozsudkem odvolací instance s právním základem v ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb."). Stěžovatelka sice napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, ovšem soudní řízení je třeba brát jako jeden celek, kde vyšší soudní instance může vycházet již z toho, k čemu dospěly soudy v předchozím řízení. S námitkou o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce se tak v akceptovatelné podobě vypořádaly soudy všech stupňů.
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu