ECLI:CZ:US:2013:3.US.1798.13.1
sp. zn. III. ÚS 1798/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Boleslava Šroma, zastoupeného JUDr. Davidem Kojzarem, advokátem, AK se sídlem Lidická 784, 278 01 Kralupy nad Vltavou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 1672/2012-238 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 č. j. 68 Co 140/2009-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 28, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z důvodu organizační změny.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 19 C 44/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že ve sporu stěžovatele s jeho zaměstnavatelem, Galerií hlavního města Prahy, příspěvkovou organizací, obvodní soud vyhověl žalobě a rozsudkem ze dne 1. 12. 2008 č. j. 19 C 44/2008-82 určil, že výpověď doručená stěžovateli dopisem žalované ze dne 26. 10. 2007 je neplatná. Z důvodu vadného postupu nalézacího soudu Městský soud v Praze v odvolacím řízení (ve věci samé rozhodoval opakovaně) doplnil dokazování a poté vyhovující rozsudek změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl; zamítnuto bylo i stěžovatelovo dovolání. Obsahově netřeba napadená rozhodnutí podrobněji rekapitulovat, neboť jsou, stejně jako průběh řízení před nimi, účastníkům řízení známa.
Se závěry odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasil a v ústavní stížnosti jim oponoval. Namítl, že odvolací soud provedl nové důkazy nad rámec rozsahu, k němuž byl oprávněn, a stěžovateli jako žalující straně neposkytl poučení, ač týž nedostatek vůči straně žalované v řízení před soudem prvního stupně označil za vadu. Stěžovatel též vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti stran tím, že v podstatě obrátil důkazní břemeno a vedl řízení tak, aby mohl dospět k předem avizovanému zamítnutí žaloby.
Porušení práva na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny stěžovatel odůvodnil tvrzením, že při ochraně zaměstnanců před ztrátou zaměstnání bez relevantního důvodu by měl soud zkoumat nejen obsah, ale i účel právních úkonů učiněných zaměstnavatelem, a neměl by se spokojit s konstatováním, že rozhodnutí o organizační změně je pouhým interním rozhodnutím zaměstnavatele, zvláště pokud takovým aktem zaměstnavatel zastírá skutečnou vůli. Stěžovatel kritizoval postup odvolacího soudu, který se striktně držel pouze dokumentů generovaných zaměstnavatelem, nezohlednil všechny souvislosti daného případu a v důsledku svého formalistického přístupu dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a právním posouzením.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny přisvědčit. Rozhodnutí obecných soudů svědčí o tom, že stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, jehož žalobním návrhem se obecné soudy zabývaly a ve věci samé rozhodly. Stěžovatel měl možnost předložit soudu tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře, vyjádřit se k návrhům protistrany a čerpat opravné prostředky.
Z obsahu spisu nalézacího soudu je zřejmé, že odvolací soud zhojil vadu postupu nalézacího soudu v řízení a aplikací ustanovení §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. umožnil žalované uplatnit důkazy k prokázání tvrzení, že pracovní pozice stěžovatele a Ing. Jiřího Šafránka nebyly totožné. Po doplnění dokazování a následně i po zopakování důkazu výpovědí svědka Milana Malce odvolací soud ve věci samé rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, přičemž z jeho odůvodnění je zřetelně seznatelné, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, k jakým skutkovým zjištěním dospěl a jaké právní závěry z nich vyvodil. Ústavní soud neshledal, že by Městský soud v Praze při svém rozhodování vybočil z argumentačního pole vymezeného důkazními návrhy stěžovatele a žalované či postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a proto jeho rozsudek akceptoval; shodný závěr přijal i ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu, který k dovolání stěžovatele přezkoumal postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí označil za správné. Ústavní soud opakuje, že hodnocení důkazů a závěry z něho vyvozené jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu; obsah spisu nalézacího soudu nenasvědčuje žádnému pochybení, které by zakládalo důvod k zásahu Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 28 Listiny. Již dříve se obecně vyjádřil k ochranné funkci pracovního práva v přesvědčení, že pracovní právo musí chránit zaměstnance před jakýmikoliv formami nátlaku, vedoucími v zásadě k umožnění svévolného přístupu ze strany zaměstnavatele k ukončení pracovního poměru (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008, N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb., odst. 216). Posouzení charakteru rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jakož i naplnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce však Ústavní soud ponechává na obecných soudech, neboť je jednoznačně věcí výkladu podústavního práva. Nejvyšší soud již dříve vyložil, že na rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně lze nahlížet pouze jako na skutečnost, faktický úkon, který nelze přezkoumávat z hlediska platnosti, ale pouze z hlediska jeho skutečného smyslu a sledovaného cíle, tj. z hlediska jeho významu jako hmotněprávního předpokladu pro podání výpovědi (srov. rozsudek ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, publ. in Soudní judikatura, ročník 2004, č. 91); shodně judikoval i v projednávané věci se závěrem, že stěžovateli se provedenou reorganizaci žalované nepodařilo zpochybnit. Podstata stěžovatelovy argumentace článkem 28 Listiny tak byla fakticky zúžena na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákoníku práce obecnými soudy, které však v tomto směru, poměřováno kautelami hlavy páté Listiny, zcela obstály.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu