ECLI:CZ:US:2013:3.US.1800.13.1
sp. zn. III. ÚS 1800/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hyblera, zastoupeného Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Praha 4 - Modřany, Komořanská 63, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 62 Co 37/2013-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 5. 6. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "jen Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 13. 11. 2012 č. j. 43 E 3914/2011-76 zastavil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, zrušil nákladový výrok usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a uložil oprávněnému (stěžovateli v řízení o ústavní stížnosti) povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí částku 7 080 Kč. S odkazem na §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. výkon rozhodnutí zastavil s tím, že došlo k zániku vymáhané pohledávky ještě před zahájením tohoto řízení započtením stěžovatelovy splatné pohledávky proti pohledávce povinného, byť nesplatné. K této otázce citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1143/2004 a 32 Cdo 1279/2010.
3. Napadeným usnesením bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč. V odůvodnění odvolací soud především uvedl, že účinnost kompenzačního projevu stěžovatele dopisem ze dne 21. 12. 2010 nastala v okamžiku, kdy se tento písemný projev vůle dostal do dispozice povinného, tedy kdy mu byla písemnost uložena na poště (dne 6. 1. 2011). Podle konstantní judikatury v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započítat splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě splatná není; okamžikem setkání pohledávky splatné s pohledávkou nesplatnou, a tím i okamžikem jejich zániku, je okamžik účinnosti právního úkonu směřujícího k započtení, tedy u jednostranné kompenzace okamžik dojití kompenzujícího projevu vůle druhému účastníku, neboť obě pohledávky se setkávají v důsledku kompenzačního projevu účastníka, v němž jsou v započtení postaveny proti sobě. Zde odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1279/2010. S ohledem na uvedené neshledal odvolací soud důvodnou ani námitku oprávněného o podmíněnosti zápočtu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1, kdy povinný byl úspěšný i v odvolacím řízení. Odvolací soud přiznal odměnu advokátovi ve výši 5 000 Kč podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., v tehdy platném znění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud si vystačil v otázce započitatelnosti splatné pohledávky proti pohledávce nesplatné odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1279/2010. Pokud by odvolací soud věnoval pozornost i odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, musel by shledat, že uvedená právní věta byla vyřčena v případě, na který dopadal obsah ust. §359 obch. zák., kdy jeden z účastníků sporu byl dlužníkem, jenž nebyl schopen plnit své peněžité závazky, a že tedy dovolací soud zde nepodal obecný výklad ust. §580 obč. zákoníku. Odvolací soud jen mechanicky aplikoval citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž je pochopil. Odvolací soud přiznal povinnému náklady odvolacího řízení z titulu právního zastoupení dle vyhl. č. 484/2000 Sb. za situace, kdy advokát vedlejšího účastníka učinil dva úkony právní služby, a rozhodl tak v rozporu s §142 odst. 1 o. s. ř., jakož i s čl. 4 odst. 1 Listiny, jak to v obdobném případě uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. dubna 2013.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem v řízení před odvolacím soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
8. Co do skutkové roviny řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Ani pokud jde o právní posouzení věci nelze soudu nic vytknout. Rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
9. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly. Stěžovatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1279/2010, v rámci kterého měl být aplikován jen §359 obchodního zákoníku. Tu však stěžovatel pomíjí, že citované rozhodnutí má širší dopad, vyslovilo obecnější právní názory, vztahující se nikoli jen k §359 obchodního zákoníku, nýbrž k zápočtu splatné pohledávky proti nesplatné v obchodních i občanskoprávních vztazích jako takových (srov. i citaci tohoto právního názoru v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí soudu prvního stupně). Ostatně stěžovatel poněkud pomíjí i kontext, že soud prvního stupně citoval též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1143/2004, ve vztahu ke kterému stěžovatel přiléhavě nenamítá, že snad na nyní posuzovanou věc nedopadá. Koneckonců právě na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1143/2004 bylo rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 1279/2010 výslovně poukazováno.
10. Ani rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení za extrémně chybné - a tudíž protiústavní - shledávat nelze. Stěžovatel toliko poukazuje na aplikovatelnost nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 z důvodu podobností případů, aniž by ovšem toto své tvrzení podložil argumentací. Ani fakt, že v posuzované věci aplikovaná vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, nikterak nezpochybňuje závěr, že aplikace této vyhlášky v posuzované věci se nedostala do rozporu se stěžovatelovými základními právy (srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 2700/12). Citovaný nález Ústavního soudu mimo jiné argumentoval, že uvedená vyhláška motivovala účastníky občanskoprávních vztahů k vedení soudních sporů s vidinou generování snadného obchodního zisku v podobě nákladů řízení a že tak vlastně vznikl nový druh podnikatelské činnosti. Nyní posuzovaný případ je ve své podstatě jiný; již proto, že to (logicky) nebyl povinný, kdo by inicioval výkon rozhodnutí proti sobě samému a jen se bránil proti stěžovateli. Ostatně stěžovatel rozporuje náklady odvolacího řízení, odvolání podal sám, přičemž již soud prvního stupně argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu na podporu názoru o přípustnosti započtení splatné pohledávky proti pohledávce nesplatné, tak jako soud odvolací.
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu