ECLI:CZ:US:2013:3.US.1808.13.1
sp. zn. III. ÚS 1808/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012 č. j. 13 To 283/2012-974 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. dubna 2012 č. j. 8 T 187/2011-955, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 6. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu dvou let.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že jako zaměstnanec společnosti, obchodující se zbožím do prodejních a nápojových automatů, si část zboží určeného pro doplnění automatů ponechával pro svoji potřebu a způsobil tak zmíněné společnosti škodu ve výši 388 794 Kč. Stěžovatel dle nalézacího soudu zneužil systému spolupráce, který byl ve zmíněné společnosti vybudován do určité míry pouze na důvěře mezi jednotlivými pracovníky. Přestože tento systém nefungoval z důkazního hlediska dokonale, bylo stěžovatelovo úmyslné kriminální jednání dle okresního soudu nad vší pochybnost prokázáno. Krajský soud v Praze zamítl následně napadeným usnesením stěžovatelem podané odvolání, neboť se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu nalézacího. Nejvyšší soud poté odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť napadalo rozhodnutí soudů nižších stupňů z jiných než zákonem vymezených důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ve vydání napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), porušení ústavní zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 a 90 Ústavy České republiky. Obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces především tím, že s různou horlivostí objasňovaly důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele oproti důkazním návrhům opačným. Rozpory ve výpovědích zaměstnanců společnosti, jakožto svědků, nechávají soudy bez povšimnutí, stejně jako skutečnost, že vypracovaný znalecký posudek pro posouzení účetnictví zmíněné společnosti vychází z nepřesných a nereálných informací. Stěžovatelem navržené důkazy pak nebyly provedeny vůbec. U výslechu některých svědků v průběhu přípravného řízení byl přítomen zmocněnec poškozené společnosti, což je v rozporu s trestním řádem. Některé svědecké výpovědi se doslovně shodují a je tedy zjevné, že je policejní orgán opsal. Stěžovatel následně obsáhle upozornil na jednotlivé rozpory ve výpovědích a poukazuje na to, že byly vždy vyhodnoceny v jeho neprospěch, přičemž k naplnění subjektivní stránky trestného činu nebyl proveden důkaz žádný. Řada dokumentů, na jejichž základě byl vypracován znalecký posudek, byla opatřena falešnými podpisy a celý posudek vychází pouze z čísel poskytnutých poškozenou společností. Stěžovatel v tomto ohledu navrhoval provedení grafologického posudku, který by pochybnosti vyvrátil, obecné soudy však odmítly tento důkaz provést. Uvedenými postupy orgánů činných v trestním řízení tak byla porušena zásada presumpce neviny a soudy nebraly v potaz ani skutečnosti, které stěžovatelovu vinu vylučují. Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu (s ohledem na níže uvedené nebylo třeba vadu ve zmocnění k zastupování odstraňovat) a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a to včetně podání dovolání, byť rozhodnutí o něm výslovně rozhodnout nepožaduje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud musí v první řadě s ohledem na obsah ústavní stížnosti připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy) je procesní povahy a jeho účelem je zaručit spravedlivost řízení, na jehož základě má dojít k meritornímu rozhodnutí. Samotný výklad a aplikace zákona přísluší pak v prvé řadě obecným soudům a nebyl-li jimi provedený výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud, s ohledem na základní zásady dokazování v trestním řízení, nahradit výkladem vlastním. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění, s výjimkou případů, kdy by omyly obecných soudů mohly nespravedlivě zasáhnout základní práva a svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak zejména ve všech relevantních vzájemných souvislostech. Obecným soudům lze přisvědčit, že konkrétní rozpory v jednotlivých důkazech nemohou vyvrátit nad míru rozumných pochybností prokázanou kriminální činnost stěžovatele. V procesu hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy tak Ústavní soud neshledal ústavně kvalifikované porušení práva na spravedlivý proces. Se stěžovatelem vznesenými důkazními návrhy se obecné soudy dostatečně a racionálně vypořádaly, a nejedná se tudíž o kategorii tzv. opomenutých důkazů, které Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004, sp zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004, sp zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ani tato námitka tedy v projednávaném případě neobstojí.
7. K námitce nezákonné přítomnosti zmocněnce poškozené společnosti u výslechu některých svědků v přípravném řízení je třeba poznamenat, že stěžovatel nijak nespecifikuje, jakým způsobem tato případná nezákonnost negativně zasáhla, popř. mohla kvalifikovaně zasáhnout, tj. porušit jeho základní práva, a to vzhledem k neaktivitě uvedeného zmocněnce při zmíněných výsleších. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že případné porušení trestního řádu výše uvedeným způsobem by představovalo toliko formální pochybení a Ústavní soud, jakožto orgán efektivní ochrany ústavně zaručených práv, nemůže v takovém případě zasáhnout, neboť se nejedná o neoprávněný zásah základních práv a svobod v materiálním smyslu, jak byl judikaturou Ústavního soudu vymezen [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. Ne každé porušení trestního řádu je reálným porušením principů spravedlivého procesu nebo ústavně zaručeného práva na efektivní obhajobu, přičemž z ústavní stížnosti není zjevné, jakým způsobem mohla být přítomností dalších osob při výslechu svědků porušena stěžovatelova ústavní procesní nebo hmotná práva. Z toho důvodu je třeba i tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu