ECLI:CZ:US:2013:3.US.1812.12.1
sp. zn. III. ÚS 1812/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROKOSPOL, a. s., IČ 25521446, se sídlem Krakovská 1346/15, 110 00 Praha - Nové Město, zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou AK se sídlem Eliášova 792/29, 160 00 Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. února 2012 č. j. 8 Cmo 121/2011-304 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2011 č. j. 35/36 Cm 190/2005-231, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 10. října 2011 č. j. 35/36 Cm 190/2005 - 274, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. května 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. února 2012 č. j. 8 Cmo 121/2011-304, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2011 č. j. 35/36 Cm 190/2005-231, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 10. října 2011 č. j. 35/36 Cm 190/2005 - 274, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2011 č. j. 35/36 Cm 190/2005-231, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce Jan Tkadlec domáhal po žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zaplacení částky 6.126,80 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 28. července 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I) a dále byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení z částky 21.420,- Kč od 28. července 2005 do 24. března 2006 (výrok pod bodem II), žalované soud uložil povinnost zaplatit žalobci částku 145.845,- Kč s požadovaným příslušenstvím od 28. července 2005 do zaplacení (nejprve z částky 397.845,- Kč až do 24. března 2006 a následně z částky 145.845,- Kč) s tím, že pokud jde o úrok z prodlení z této částky od 1. července 2010 do zaplacení, stanovil výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7% bodů (výrok pod bodem III). Ve výroku pod bodem IV uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 159.696,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. února 2012 č. j. 8 Cmo 121/2011-304 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku pod bodem III ohledně zaplacení částky 145.845,- Kč s příslušenstvím až do 30. června 2010 potvrdil (výrok pod bodem I). Rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku III změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 145.845,- Kč od 1. července 2010 do zaplacení ve výši 7,75% ročně (výrok pod bodem II). Žalované odvolací soud dále uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 159.696,- Kč (výrok pod bodem III). Žalované dále soud uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 41.245,- Kč (výrok pod bodem IV).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku upozorňovala na to, že soud prvního stupně ze smlouvy o dílo č. 2103/2005 zjistil, že předmětem díla byla montáž dlažeb balkónu na ploše přibližně 800 m2, montáž soklíku, včetně obkladu stupně balkónových dveří. Z předávacího protokolu zjistil, že se předávají práce v rozsahu 1 263 m2. Ohledně rozsahu provedeného díla byl v průběhu řízení slyšen svědek Jaroslav Bublík, který potvrdil, že žalobce prováděl pouze výpomoc stěžovatelce, která měla provést pokládku dlažby v rozsahu cca 1 200 m2, provedla však pouze 400 m2 a zbytek měl dokončit žalobce. Svědecké výpovědi navržených svědků - Ing. Jiřího Valenty a Ing. Michala Hejny soud neprovedl, neboť jejich provedení považoval za nadbytečné vzhledem k zásadě rychlosti a hospodárnosti. Přitom rozsah díla skutečně provedeného stěžovatelkou, který měli oba klíčoví svědci potvrdit, je podle stěžovatelky nezbytný pro řádné právní posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v aplikaci ustanovení obch. zákoníku na vztah mezi žalobcem a stěžovatelkou, pokud jde o práce provedené nad rozsah sjednaného díla. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na to, že jí nevznikla povinnost zaplatit práce provedené žalobcem nad sjednaný rozsah díla a to na základě §536 a násl. obch. zákoníku. Stěžovatelka byla v daném obchodně právním vztahu pouze dodavatelem části stavebních prací firmě Metrostav, žalobce tak byl pouze subdodavatelem. Pokud by žalobce provedl práce nad rozsah díla sjednaného se stěžovatelkou, vznikl by právní vztah mezi ním a generálním dodavatelem stavby, tj. firmou Metrostav. Z tohoto pohledu by stěžovatelka nebyla v daném sporu pasivně věcně legitimovaným subjektem.
Odvolací soud se prý s námitkami stěžovatelky nijak nevypořádal, čímž jednoznačně porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka upozorňuje i na postup odvolacího soudu, který je v rozporu se zákonem. Stěžovatelka nesouhlasí s interpretačními a aplikačními závěry vrchního soudu ohledně výše úroku z prodlení, neboť Vrchní soud v Olomouci výrokem pod bodem I napadeného rozsudku změnil výši úroku z prodlení vypočtenou Krajským soudem v Brně, přičemž při výpočtu úroku z prodlení zcela ignoroval přechodné ustanovení zařazené do čl. II vládního nařízení č. 33/2010 Sb.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že žalobce nejenže provedl dílo v souladu s označenou smlouvou v rozsahu 1263 m2 tak, jak bylo potvrzeno předávacím protokolem ze dne 15. dubna 2005 (i s ohledem na zjištění učiněné z listiny datované 18. července 2005, podle níž došlo k předání díla na žádost nikoli přímo žalované, ale Metrostavu), ale dílo bylo rovněž i v souladu s touto smlouvou předáno, přičemž pro posouzení existence uplatněného nároku neshledal rozhodujícím, zda pokládku dlažby prováděl žalobce kompletně (zcela) sám, či zda pokládku dlažby v rozsahu 1263 m2 již jen dodělával.
Odvolací soud se ztotožnil i s postupem soudu prvního stupně, který nepřipustil provedení dalších důkazů, a to výpovědí Ing. Jiřího Valenty a Ing. Michala Hejny, a to nejen s přihlédnutím k zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, ale rovněž i vzhledem ke zjištěním učiněným z dosud provedených důkazů soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Bylo-li najisto postaveno, v jakém rozsahu účastníci mezi sebou dílo sjednali, a rovněž v jakém rozsahu žalobce pro žalovanou dílo vykonal a toto dílo žalované předal, nebylo třeba ohledně těchto skutečností již další dokazování provádět. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně považoval žalobou uplatněný nárok ve výši, jež tvoří předmět tohoto odvolacího řízení, za prokázaný, a to jak pokud jde o jistinu, tak i příslušenství (vznik prodlení ode dne 28. července 2005) do dne 30. června 2010.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které se posléze staly obsahem ústavní stížnosti, včetně námitky ohledně rozsahu sjednaného díla a námitky neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci odkazuje.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu