ECLI:CZ:US:2013:3.US.1844.13.1
sp. zn. III. ÚS 1844/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. června 2012 č. j. 2 T 158/2011-623, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2012 č. j. 9 To 353/2012-687 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 7 Tdo 189/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (sepsanou stěžovatelem a podanou k poštovní přepravě dne 11. 6. 2013, později sepsanou advokátem) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem uznal obviněného stěžovatele vinným pod bodem 1) rozsudku zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a pod bodem 2) rozsudku přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle §198 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku obviněného odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 8. 2011 sp. zn. 2 T 122/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o vině a trestu P. S., družky stěžovatele.
3. Skutku uvedeného pod bodem 1) se stěžovatel dopustil tím, že v období měsíce ledna 2011 do 1. 2. 2011 a od 2. 3. 2011 do 27. 3. 2011 (v době kdy po předchozí dohodě se svojí družkou P. S. (spoluodsouzenou) vychovával její čtyři dcery, které s nimi žily ve společné domácnosti, včetně nezletilé Pavly (jedná se o pseudonym), nezletilou Pavlu za nicotné či smyšlené prohřešky trestal zjevně nepřiměřenými tresty, a to i ranami pěstí směřovanými na celé tělo a na temeno hlavy, opakovaně ji nutil běhat venku kolem domu, a když upadla a nemohla dál, opakovaným kopáním do hýždí ji donutil vstát a běžet dál, nebo ji chytil krk mezi svůj palec a ukazovák zepředu, až nemohla dýchat, a tak ji zvedl ze země, v jednom případě, přičemž již nemohla běžet, tak ji vzal zezadu za krk a hlavu a takto ji držel obličejem ve sněhu, kdy si nezletilá poranila ret, až jí tekla krev, v jednom případě, když byl špinavý záchod, vzal nezletilou, strčil jí hlavu do záchodové mísy a následně spláchl, ve dvou případech jí vyhrožoval, že jí nožem uřízne ruku, přitom vzal jablko, na kterém Pavle předvedl, jak její ruku odřízne, dvakrát ji oblečenou sprchoval studenou vodou, při sprchování jí stlačoval hlavu ke dnu vany, kde byly na dně asi 4 cm vody, přičemž nezletilá měla strach a křičela, nezletilá má lehkou mozkovou dysfunkci a trpí dyslálií, čehož stěžovatel využíval pro psychické týrání nezletilé tak, že když se s ní učil, nutil ji stále dokola přepisovat úkoly a opakovaně dlouhodobě číst, přičemž v důsledku jednání stěžovatele došlo u nezletilé k rozvoji depresivních symptomů v délce několika měsíců, kdy se začala pomočovat přes den, neudržela stolici, nezletilá trpěla mučivými útrapami, odmítla kontakt s rodinou a jednání obviněného negativně ovlivnilo její duševní vývoj.
4. Skutku uvedeného pod bodem 2) se stěžovatel dopustil tím, že v období od 18. 6. 2011 do 22.00 hodin dne 2. 7. 2011 se (po předchozí dohodě se svojí družkou P. S., podílel na péči a výchově jejích tří dcer žijících spolu s ním i ve společné domácnosti, včetně nezletilé Jany (jedná se o pseudoynm), nezletilou Janu nepřiměřeně trestal, zejména ji nutil dlouhodobě klečet, tahal ji opakovaně za uši, chytil ji oboustranně v místě dolní čelisti, kroutil jí ušima, rukou ji bil zejména přes obličej a hýždě, přičemž nezletilá utrpěla krevní výrony na hýždích různého stáří, podkožní krevní výrony obou ušních boltců, podkožní krevní výron za pravým ušním boltcem, podkožní krevní výrony pod oběma očima, podkožní krevní výron nad vnitřním koncem levého obočí, podkožní krevní výrony na levé tváři, podkožní krevní výrony v místě úhlů dolní čelisti oboustranně a kolenou, přičemž tato poranění si vyžádala léčení kolem 10 až 14 dnů.
5. Okresní soud v odůvodnění rozsudku nepřijal obhajobu stěžovatele (a spoluodsouzené), podle níž si nezletilá Pavla svoji skutkovou verzi o týrání ze strany stěžovatele vymyslela, a že příslušné úrazy si měla způsobit sama či při konfliktech se svými sestrami. Okresní soud především uvedl, že tato verze je v rozporu s objektivními poznatky soudu, které získal ze zpráv z léčebných či výchovných zařízení (kde se nezletilá zdržovala) či z výpovědí třídní učitelky. Z těchto důkazů totiž plyne, že nezletilá byla hodnocena jako zcela bezproblémové dítě. Soud přihlédl i ke znaleckému posudku a stejně tak k tomu, že nebyl zjištěn žádný konkrétní motiv, proč by nezletilá vypovídala proti stěžovateli nepravdivě. Zde poukázal i na její nízký věk a mentální úroveň, s nimiž se neslučuje verze stěžovatele o promyšlené snaze této nezletilé škodit smýšlenými údaji stěžovateli. Tím spíše, když sama nezletilá si iniciativně přímo na stěžovatele nikomu nestěžovala. Okresní soud s rezervou přistupoval i k výpovědím dalších nezletilých dcer spoluodsouzené. To založil na tom, že tyto jsou s ní nadále v kontaktu a zjevně pod jejím vlivem, což potvrdila i pracovnice ústavu, a čemuž odpovídá i posun v jejich výpovědích, pokud byly vyslechnuty v období před zahájením trestního stíhání a poté s časovým odstupem po zahájení trestního stíhání stěžovatelky, kdy výrazně líčily některé skutečnosti ve prospěch stěžovatele. Pokud jde o skutek pod bodem 2), soud si byl vědom výpovědi nezletilé Evy (jedná se o pseudonym), která tvrdila, že nezletilé Janě (poškozené) způsobila předmětná zranění ona. Soud jí však neuvěřil a vysvětlil své důvody. Eva totiž až v druhé výpovědi vypovídala příznivěji pro stěžovatele než v případě výpovědi první, a proto poukázal na ovlivnění matkou jako u skutku 1). Soud zde však vyšel hlavně z výpovědi svědkyně lékařky, která provedla ošetření Jany a které přímo na její dotazy nezletilá uvedla, že právě stěžovatel ji měl opakovaně tahat za uši, bít a také nutit ke klečení. Tento údaj řekla Jana až v době, kdy na místě nebyl přítomen stěžovatel, v jeho přítomnosti nekomunikovala. Soud rovněž argumentoval svými poznatky o předchozích nevhodných aktivitách stěžovatele vůči nezletilé Pavle, tedy kontextuálně.
6. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že podle §198 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 8. 2011 sp. zn. 2 T 122/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
7. V odůvodnění krajský soud především uvedl, že okresní soud přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů se opíral zejména o výpověď poškozené nezletilé Pavly, která nebyla důkazem osamoceným. Nebyla totiž podepřena toliko znaleckým posudkem vypracovaným znalci PhDr. Hrstkovou a MUDr. Emilem Herrem, kteří sice zpracovali svůj posudek již dne 29. 8. 2011, nicméně měli k dispozici všechny zásadní informace včetně zpráv Psychiatrických léčeben Bohnice a Havlíčkův Brod a vycházeli především ze zvláštního podrobného vyšetření nezletilé Pavly, přičemž závěry tohoto posudku zcela stvrdila znalkyně PhDr. Hrstková i při hlavním líčení dne 20. 3. 2012. Na podporu výpovědi nezletilé svědčí i výpovědi svědkyň Svobodové, Novotné a Burdové (jedná se o pseudonymy) přičemž posledně uvedená popsala též velmi hezký vztah mezi nezl. Pavlou, Janou a Ivanou (jedná se o pseudonym) v době jejich umístění v Azylovém domě. I zprávy z Psychiatrické léčebny B. a Psychiatrické léčebny H. zcela vyvracejí negativní hodnocení nezletilé Pavly obžalovanou a posléze i nezl. Ivanou a Evou. V souladu s těmito zprávami je i zpráva Dětského domova v Kralupech, v němž je v současné době umístěna nezl. Pavla. To vše nemohl prvý soud přehlédnout, stejně jako nezanedbatelné posuny ve výpovědích nezl. Evy a Ivany, zejména po jejich umístění v Dětském domově v H., kde je obžalovaná - která dle zprávy tohoto zařízení podepřeného i výpovědí svědkyň Dostálové a Máchové (jedná se o pseudonymy) je zcela psychicky ovládala - velmi často navštěvovala do doby, kdy bylo zjištěno, že nezl. Ivana má škrábance v obličeji, které vysvětlovala tím, že si s Evou hrály na tygra, což měla být jejich běžná hra i doma, jak posléze též spoluodsouzená potvrzovala na podporu svého tvrzení uplatněného již na obhajobu svoji i spoluobžalovaného, že se dcery často surově praly a ubližovaly si, kdy nakonec nezl. Eva ve své poslední výpovědi projevila určitou snahu vzít zranění nezl. Jany pod bodem 2) vlastně na sebe, když vzhledem k věku nemohla být stíhána. Ostatně i nezl. Pavla popsala, jak ji matka nutila, aby uváděla, že všechny stopy na těle jí způsobila sestra Eva. Ve vztahu k nezl. Janě pak prvý soud nemohl nijak přehlédnout ani výpovědi zcela nezaujatých svědkyň Koubové a Petrové (jedná se o pseudonymy), jakož i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a protokol o prohlídce těla nezl. Jany ze dne 3. 7. 2011, a nebylo tedy důvodu ke znaleckému zkoumání věrohodnosti nezl. Evy a Ivana zřetelně podléhajících vlivu matky.
8. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Zabýval se hmotněprávní kvalifikací skutku. Stěžovatel dvakrát v rozmezí tří měsíců, vždy přibližně po dobu jednoho měsíce, opakovaně zle nakládal s nezletilou Pavlou zvlášť surovým a trýznivým způsobem a způsobil jí těžkou újmu na zdraví. Proto vzhledem k této době a k vysoké intenzitě jednání, s jakou týral nezletilou Pavlu, svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu měsíce března 2011 pracoval v H. a doma v S. přebýval jen o sobotách a nedělích, takže pokud by nezletilou týral, nemohl tak činit po celou dobu uvedenou v obžalobě (2. 3. 2011 do 27. 3. 2011). Stěžovatel dále poukazuje na svoji skutkovou verzi předkládanou již před obecnými soudy, podle níž zranění si poškozená nezletilá Pavla přivodila sebepoškozováním, či šlo o výsledek násilí mezi sestrami. Pedopsychiatrický posudek ze dne 29. 8. 2011 je z doby před zahájením trestního stíhání, takže znalci neměli k dispozici žádné důkazy z průběhu trestního řízení, neměli popis událostí od ostatních členů rodiny; měl být proto obstarán revizní znalecký posudek nezletilé Pavly a znaleckému zkoumání v otázce věrohodnosti měli být podrobeni též další členové domácnosti. Nezletilá Eva a Ivana situaci v rodině popisují diametrálně odlišně, sestru Pavlu odznačují za lhářku, a soudy uvěřily Pavle, i když vypovídala účelově. Svědkyně Svobodová potvrzovala výpovědi obžalovaných a nezletilých Ivany a Evy, když popisovala nenávistné chování Evy a Pavly. Svědkyně Burdová, sociální pracovnice Azylového domu, sice uvedla, že mezi dívkami byly normální hezké vztahy a držely při sobě, to se ale jednalo o situaci z roku 2010. Pokud jde o dobu následující po propuštění z uvedeného zařízení, sama nezletilá Pavla si ve své výpovědi dne 7. 7. 2011 stěžovala, že ji celá rodina nenávidí. Rovněž výpověď svědkyně Novotné nevyznívá v neprospěch obžalovaného, ale naopak potvrzuje, že viděla na Pavle škrábance, tedy formu poranění, kterou si způsobovaly navzájem nezletilé. Nezletilá Eva a Ivana byly vyslechnuty v řízení jen jednou, k žádným změnám ve výpovědích proto dojít nemohlo, jak mylně uvádí soudy. Nemohlo jít o týrání jakožto trvalé a cílené jednání. Pokud jde o skutek pod bodem 2), soudy bez dalšího všechna zranění nezletilé Jany přičítají stěžovateli a neberou v úvahu, že obě sestry poškozené vypovídaly o tom, že se intenzivně praly a ubližovaly si.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stranou řízení (obviněným) v řízení před odvolacím soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Úkolem Ústavního osudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
12. Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
13. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
14. Ani pokud jde o právní posouzení skutků nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.
15. V konkrétnostech Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti též namítl, že v průběhu měsíce března 2011 pracoval v H. a doma ve S. přebýval jen o sobotách a nedělích, takže pokud by nezletilou týral, nemohl tak činit po celou dobu uvedenou v obžalobě. Tu však nelze opominout, že pokud by jeho verze o pobytu doma jen o víkendu (a o pracovním pobytu v H.) v březnu (myšleno zřejmě v celém březnu vzhledem ke konstrukci skutku 2. 3. až 27. 3. 2011) byla pravdivá, neměl by rozumného důvodu ji jednoznačně vznášet konstantně před všemi obecnými soudy. Avšak například v hlavním líčení ze dne 21. 2. 2012 stěžovatel hovoří, že firma se stěhovala do H. až "v polovině března" a že v této souvislosti mu bylo nabídnuto, aby se také přestěhoval (č. l. 494). Z provedených důkazů (č. l. 592) plyne, že stěžovatel byl v H. ubytován skutečně ode dne 14. 3. 2011 (č. l. 317), tedy v podstatě až od poloviny měsíce, a proto stěžovatelova verze o pobytu v H. "v průběhu měsíce března 2011" zcela neodpovídá skutečnosti. Pro upřesnění je rovněž namístě uvést, že samotný stěžovatel hovořil v hlavním líčení o tom, že přijížděl domů už v pátek večer a odjížděl až v pondělí (byť brzy ráno, č. l. 494). Za těchto okolností, pokud doba spáchání skutku pod bodem 1) byla zafixována pod intervaly měsíc ledna 2011 až 1. 2. 2011 a 2. 3. 2011 až 27. 3. 2011, nelze její stanovení obecnými soudy považovat za racionálně neakceptovatelnou či dokonce excesivní. Námitka stěžovatele může být částečně vztažena jen na druhý interval jemu za vinu kladeného skutku, navíc pouze pro období 14. až 27. 3. 2011.
16. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal porušení ústavních kautel trestního řízení a na základě toho mu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu