ECLI:CZ:US:2013:3.US.1860.13.1
sp. zn. III. ÚS 1860/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viliama Štulíře, zastoupeného Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 128/1715, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2013 č. j. 6 Ads 133/2012-57, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 12. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo v důsledku neuhrazení soudního poplatku zastaveno řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti.
2. K tomuto zastavení došlo poté, co Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. ledna 2013 č. j. 6 Ads 133/2012-20 zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků a vyzval jej k zaplacení příslušného soudního poplatku. V uvedeném usnesení dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podaná kasační stížnost představuje "zjevně neúspěšný návrh" ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), a stěžovatel tudíž nesplňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Zjevná neúspěšnost kasační stížnosti vyplývá dle Nejvyššího správního soudu z povahy napadeného správního aktu, a sice sdělení Úřadu práce České republiky, potvrzujícího předchozí nezařazení stěžovatele do rekvalifikačního kurzu. Tento akt není dle Nejvyššího správního soudu rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 soudního řádu správního, a tudíž není dána pravomoc správních soudů takový akt zrušit. Jelikož stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek neuhradil, přistoupil Nejvyšší správní soud k zastavení řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ve vydání napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud de facto napomohl zhoršení stěžovatelova uplatnění na trhu práce, neboť kvůli formalitě, jakou představuje nezaplacení soudního poplatku, zastavil celé řízení, čímž upustil od ochrany stěžovatelova ústavního práva na vzdělání a práci. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší správní soud měl vyčkat na výsledek řízení o ústavní stížnosti brojící proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. ledna 2013 č. j. 6 Ads 133/2012-20, nepřiznávajícímu stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Předmět zmíněné ústavní stížnosti představuje pro Nejvyšší správní soud tzv. předběžnou otázku. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že Nejvyšší správní soud mohl meritorně rozhodnout a soudní poplatek vymáhat ex post, neboť v projednávaném případě hrozí prodlení. Navíc skutečnost, že stěžovatel žádá o osvobození od soudních poplatků, neznamená, že se soudní poplatek nepodaří státu posléze vymoci. Stěžovatel tak z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. V první řadě je třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 15. srpna 2013 sp. zn. IV. ÚS 963/13 o stěžovatelově ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. ledna 2013 č. j. 6 Ads 133/2012-20 tak, že tuto stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Ústavní soud se i v projednávaném případě plně ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu stran opodstatněnosti stěžovatelových námitek. Nejvyšší správní soud se důkladně zabýval všemi možnostmi věcného projednání stěžovatelovy kasační stížnosti a dospěl v souladu s příslušnými právními předpisy k závěru, že její projednání není možné. Na příslušné závěry usnesení Nejvyššího správního soudu i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 963/13 lze pro podrobnosti v otázce porušení ústavního práva na práci a vzdělání plně odkázat.
7. Za zjevně neopodstatněnou je třeba považovat i námitku, že Nejvyšší správní soud měl povinnost vyčkat na rozhodnutí o stěžovatelově ústavní stížnosti, neboť to pro něj představuje vyřešení předběžné otázky. Řízení o ústavní stížnosti zásadně nepředstavuje předběžnou otázku pro související soudní řízení, a to především z toho důvodu, že obecné soudy jsou ochranou základních práv a svobod, jakožto předmětu řízení o ústavní stížnosti, samy povinovány dle čl. 4 Ústavy České republiky a nesmí tedy vytváření ústavně konformního výkladu právních předpisů ponechávat jen "na bedrech" Ústavního soudu.
8. Konečně je třeba odmítnout i námitku možnosti vymožení soudního poplatku ex post, tedy po meritorním projednání kasační stížnosti. Tuto otázku upravuje ustanovení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), které v odst. 4 vymezuje případy, kdy soud řízení i přes nezaplacení soudního poplatku nezastaví. Stěžovatelem zmíněné nebezpečí z prodlení je jedním z takových případů, nicméně je zjevné že stěžovatel nesplnil racionální podmínky stanovené ustanovením §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, neboť toto hrozící prodlení nijak neosvědčil, a ani neprokázal, že poplatek bez své viny zatím zaplatit nemohl. K zásahu do ústavního práva na přístup k soudu tedy nedošlo.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Procesní osud ústavní stížnosti pak logicky sdílí i návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu