ECLI:CZ:US:2013:3.US.1863.11.1
sp. zn. III. ÚS 1863/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Forejta, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Renoirova 624, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. ledna 2008 č. j. 60 C 117/2006-70 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011 č. j. 15 Co 470/2008-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 6. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vyplývající z čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; současně požadoval, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti, jejích příloh i vyžádaného soudního spisu zjistil, shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti JUDr. Milanu Usnulovi, soudnímu exekutorovi, na zaplacení částky 4.473.000,- Kč. Toto rozhodnutí pak bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze, ústavní stížností rovněž napadeným. Dne 23. 6. 2011 podal stěžovatel proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), přičemž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku závisí na tom, zda dovolací soud ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O podaném dovolání dosud Nejvyšší soud nerozhodl.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V posuzované věci měl stěžovatel k dispozici mimořádný opravný prostředek (dovolání), který může být soudem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), kterýžto pak také uplatnil, "vyčerpán" však nebyl, neboť o něm dosud nebylo příslušným soudem rozhodnuto.
V této souvislosti možno poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je při interpretaci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není ještě v okamžiku jeho případného podání zřejmé, zda je, či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná, resp. jednalo o (poslední) procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon (dříve) netrval na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé bylo možné takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, stěžovatel měl (nadále má) otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Dlužno dodat, že podle platné právní úpravy je "vyčerpání" daného mimořádného opravného prostředku nezbytné.
Podal-li stěžovatel ústavní stížnost souběžně s mimořádným prostředkem dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domoci ochrany práv, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, a není ani důvod, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje, neboť stěžovatel není nucen podávat ústavní stížnost; může tak totiž učinit až po doručení rozhodnutí, jímž bude jeho dovolání odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), eventuálně zamítnuto, protože v takovém případě jde o rozhodnutí o tzv. posledním procesním prostředku (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v případě, že dovolací soud na základě podaného dovolání napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá.
K tomu je třeba dodat, že v dovolacím řízení se může posléze ukázat, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným. Za takové situace nezbývá než vycházet z toho, že je tím (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podání dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Požadovanou náhradu nákladů řízení, eventuálně náhradu nákladů zastoupení Ústavní soud nemohl přiznat, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky (srov. §62 odst. 4, §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj