ECLI:CZ:US:2013:3.US.1868.13.1
sp. zn. III. ÚS 1868/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Müllera, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2013 č. j. 3 As 56/2012-29 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2012 č. j. 11 Ca 76/2009-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2013, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla pro nedůvodnost zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí České obchodní inspekce ze dne 7. 1. 2009 č. j. ČOI 15970/2008/0100/2600/06/08/2009/Be/Št, kterým bylo jako opožděné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Královéhradeckého a Pardubického inspektorátu ze dne 23. 1. 2007 č. j. R 34 0157 2606. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze tvrdí, že napadená soudní rozhodnutí zakládají porušení (zejména) jeho práva na spravedlivý proces, a uvádí, že ústavní stížnost blíže odůvodní ve lhůtě čtrnácti dnů. K tomu je třeba doplnit, že odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu nezaslal ani v uvedené lhůtě, a ani do dnešního dne.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti však není patrno, jaké důvody stěžovatele k tomuto závěru vedly, a ani Ústavní soud nezjistil nic, z čeho by bylo možné takovéto porušení vyvodit. V souzené věci stěžovatel svou správní žalobou brojil proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, který zamítl jím podané odvolání pro opožděnost, přičemž namítal, že byla vadně posouzena otázka (data) doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Jak je přitom patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, Městský soud v Praze a následně na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud se danou otázkou pečlivě zabývaly a náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlily, proč stěžovatelově argumentaci nebylo možné přisvědčit z hlediska pravidel pro doručování písemností. Za této situace Ústavní soud nemá, co by obecným soudům z hlediska stěžovatelem uplatňovaného práva na spravedlivý proces vytknul, neboť je zřejmé, že stěžovatel si mohl své právo bránit u nezávislého a nestranného soudu, resp. se obrátit na soud, aby přezkoumal rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), ten se pak "stanoveným postupem" jeho podáním (žalobou) zabýval a také o něm rozhodl, přičemž své rozhodnutí řádně zdůvodnil včetně povahy tzv. dosílky písemností a posouzení nedostatku v postupu správního orgánu z hlediska zjištění aktuálního místa podnikání stěžovatele. Nesouhlas stěžovatele s tím, jak bylo obecnými soudy v jeho věci rozhodnuto, zásadně opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť věcná správnost soudních rozhodnutí není referenčním hlediskem jejich přezkumu ze strany Ústavního soudu (viz konstantní judikatura Ústavního soudu, v níž se o tomto soudu hovoří jako o nikoliv další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice).
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu