ECLI:CZ:US:2013:3.US.1872.13.1
sp. zn. III. ÚS 1872/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo Sadová 553, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Českobratrská 1805, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 č. j. 29 Cdo 4104/2011-276 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2011 č. j. 1 Cmo 75/2010-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou dne 14. 6. 2013 elektronicky) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. února 2011 č. j. 1 Cmo 75/2010-233, k odvolání žalobce (stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti) potvrdil rozsudek ze dne 21. ledna 2010 č. j. 4 Cm 11/2006-143, ve výrocích ve věci samé, jimiž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se původní žalobce (Ing. Zdeněk Tryba) domáhal vůči žalované zaplacení částky 3 000 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. března 2000 do zaplacení a určení, že pohledávka uplatněná v řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 33/2002 JUDr. Zbigniewem Sychrou, správcem konkursní podstaty úpadce AIR OSTRAVA spol. s r. o., proti žalované ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím (dále jen "sporná pohledávka"), přísluší po právu žalobci.
3. Odvolací soud uvedl, že se ve spise nachází potvrzení konkursního soudu, že souhlas soudu k prodeji pohledávky ve výši 3 000 000 Kč podle §27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV") nebyl správci konkursní podstaty udělen. Soud prvního stupně se tomu blíže nevěnoval, a proto na tuto okolnost byl žalobce upozorněn odvolacím soudem a žalobci byla poskytnuta lhůta k ověření správnosti tohoto potvrzení, když současně bylo žalobci podle §99 odst. 1 o. s. ř. poskytnuto poučení o judikatuře Nejvyššího soudu. Následně byl odvolacím soudem připojen konkursní spis, z něhož byla ověřena správnost onoho potvrzení. Odvolací soud - cituje §39 občanského zákoníku a §27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV") - uzavřel, že se původní žalobce (ani nynější žalobce) nestal věřitelem sporné pohledávky proto, že JUDr. Zbigniew Sychra tuto pohledávku zpeněžil prodejem mimo dražbu (smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. ledna 2002, podle níž se věřitelem měla stát společnost CREDIT KORONA, a. s.) bez souhlasu konkursního soudu, pročež je smlouva o postoupení pohledávky absolutně neplatná. Nestala-li se společnost věřitelkou sporné pohledávky, nestali se jejími věřiteli ani její "nástupci" dle následně uzavíraných postupních smluv. Odvolací soud uvedl, že podle §212a odst. 1 o. s. ř. lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly uplatněny. Žalobce se svým odvoláním domáhal přezkoumání platnosti právního úkonu, protože nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupené pohledávce. Ačkoli krajský soud důvod neplatnosti opřel o neurčitost konkretizace postupované pohledávky, nachází se ve spise výše citované potvrzení konkursního soudu. Tuto okolnost odvolací soud nově nezjišťoval, vyplývala z obsahu spisu, jak mu byl předložen. Krajský soud pochybil, pokud nepřihlédl k absenci souhlasu konkursního soudu se smlouvou o postoupení pohledávky. Dále odvolací soud uvedl, že podmínkami platnosti právních úkonů se soud zabývá z úřední povinnosti, a nikoli jen k návrhu účastníků. Nejde-li o nepřípustnou novotu v rámci odvolacího řízení, přihlédne-li odvolací soud ke zjištění, které učinil a nevyužil krajský soud, a týká se okolnosti, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Žalobce byl o zjištěné absenci souhlasu konkursního soudu s postoupením pohledávky informován, stejně jako o důsledcích tohoto zjištění. Odvolacím soudem mu byla včas a řádně poskytnuta možnost k vyvrácení pravdivosti tohoto zjištění a důsledků z něj plynoucích.
4. Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odkazem na rozsudek sp. zn. 29 Odo 31/2004. V něm formuloval závěr, podle kterého souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), je předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží. V opačném případě to má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.). Odmítl v této souvislosti argumentaci dovolatele, podle které se označené rozhodnutí nemůže vztahovat na zpeněžení pohledávky, když z ustanovení §27 odst. 1 a 2 ZKV plyne bez jakýchkoli pochybností opak. Stejně odmítl výhrady dovolatele, podle nichž "v prvostupňovém řízení nebyla otázka existence či neexistence souhlasu konkursního soudu s převodem pohledávek mimo dražbu uplatněná žádným z účastníků řízení, nebyla předmětem tvrzení ani dokazování, a jakožto novota neměla být předmětem projednání v odvolacím řízení", neboť tato skutečnost vyplývala z obsahu spisu (o nepřípustnou novotu, ať již posuzováno z hlediska koncentrace řízení nebo z hlediska neúplné apelace, evidentně nešlo). Stejně tak je podle Nejvyššího soudu konstantně zastáván názor, podle něhož k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, jestliže se soud o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud potvrdil závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, avšak z jiného důvodu, než uvedl prvostupňový soud (nebyl dán souhlas konkursního soudu k postoupení pohledávky) a Nejvyšší soud toto právní posouzení potvrdil, když vyslovil následující závěry: 1) pohledávka je převoditelným právem, 2) proto je prodejná, a tudíž ji lze nabýt příklepem v dražbě, 3) proto při zpeněžování majetku spočívajícího v pohledávkách v rámci konkursu se uplatní omezení obsažená v §27 odst. 2 ZKV, neboli nutnost souhlasu soudu při prodeji mimo dražbu. Napadené usnesení tak zastává názor, že z §27 odst. 1 a 2 ZKV plyne závěr, že pohledávku lze převádět prodejem. Tyto závěry Nejvyšší soud odůvodňuje odkazem na tři vlastní usnesení (sp. zn. 28 Cdo 4374/2009, 29 Cdo 3222/2009, 22 Cdo 1603/99). Uvedené problematiky se však týká pouze usnesení sp. zn. 28 Cdo 4374/2009, s nímž stěžovatel polemizuje, neboť podle jeho názoru předmětem dražby může být věcné právo, ale nikoliv právo z obligačního vztahu (pohledávka není věcným právem). Občanský zákoník zřetelně odlišuje koupi věci a postoupení pohledávky. Nelze dovodit možnost přechodu pohledávky příklepem v dražbě, když žádný zákon takovou možnost nejen neupravuje, ale typ toho vztahu to neumožňuje. Proto se ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání o prodeji mimo dražbu nemůže na převod pohledávky vztahovat. Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého "skutečnost ohledně absence souhlasu konkursního soudu k prodeji pohledávky mimo dražbu vyplývala z obsahu spisu" (viz sub 4). Podle stěžovatele odvolací soud tuto otázku nastolil sám a o vlastní újmě ji zkoumal a za tím účelem si opatřoval a prováděl vlastní důkazy.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit význam §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který stanoví požadavky na formulaci návrhu k Ústavnímu soudu. Zde citovaný termín "patrno" značí, že obsah ústavní stížnost musí být pro Ústavní soud seznatelný, a to bez větších obtíží. O naplnění tohoto požadavku ze strany nynější ústavní stížnosti má však Ústavní soud pochybnosti, protože ústavní stížnost je vtělena do pouhého mailu. Z toho pak plynou důsledky jako velmi zhuštěný text, malé písmo a neexistence odstavců, což v souhrnu činí vypreparování obsahu ústavní stížnosti (z takové formy) pro Ústavní soud obtížné. Ústavní soud by příště však tak tolerantní k takové formě již být nemusel.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
9. Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Ani pokud jde o právní posouzení věci nelze soudu nic vytknout. Rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
10. Z těchto hledisek je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, když je především opakováním, popř. pokračováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se odvolací i dovolací soud dostatečně vypořádal, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí. In concreto lze uvést, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal mj. na vlastní rozhodnutí ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4374/2009. V něm byl racionálně logicky akceptovatelně vyargumentován i v nynější věci aplikovaný právní názor, podle kterého pohledávku lze převádět i prodejem v dražbě. Stěžovatel předkládá právní názor opačný, avšak neexistuje základní právo na právní názor odpovídající přesvědčení účastníka řízení či dokonce na jeho respektování. Ústavní soud není kompetentní zkoumat, který z konkurujících právních názorů je nejvíce racionální (míra racionality), možnosti ústavně právního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný. Tato podmínka splněna byla. Ústavní soud k tomu dodává, že názor stěžovatele jde již proti textu §27 odst. 1 ZKV (i ve znění účinném v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, tj. ve znění do 30. 4. 2001), který hovoří o zpeněžení (ve veřejné dražbě či mimo dražbu) nejen "věcí", nýbrž i "jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot"; právě pod druhý termín pohledávka v obvyklé - a tudíž i předvídatelné - právnické terminologie (i zákonné) spadá. Hlavně však stěžovatel nepředkládá žádný rozumný věcný důvod, proč by postoupení pohledávky spadající do podstaty mělo mít zvláštní režim v tom smyslu, že by nevyžadovalo souhlas soudu při jejím převodu (prodeji) mimo dražbu. Smyslem takové ingerence soudu je především ochrana majetkové podstaty (věřitelů dlužníka) před nehospodárným vyváděním majetku z podstaty ze strany konkursního správce. Proto může soud při udělení souhlasu mj. stanovit podmínky pro prodej. To se vztahuje i na postoupení pohledávky, neboť i postoupení pohledávky se projeví v majetkové podstatě dlužníka. Rozdíl oproti smlouvě o koupi a prodeji věci (stěžovatelem dovolávané) je tak z hlediska uvedeného smyslu a účelu toliko ve formě.
11. Stěžovatel namítl, že z obsahu spisu skutečnost neexistence souhlasu konkursního soudu s postoupením pohledávky ze spisu nevyplývala, tato otázka v prvním stupni vůbec řešena nebyla. Odvolací soud podle stěžovatele sám nastolil tuto otázku, sám ji zkoumal a za tím účelem si opatřoval a prováděl vlastní důkazy. Ústavní soud k tomu uvádí, že na č. l. 114 skutečně bylo již v řízení před prvním stupněm založeno potvrzení konkursního soudu o absenci souhlasu konkursního soudu s postoupením pohledávky. Z hlediska ústavněprávního posouzení věci a dodržení ústavních kautel spravedlivého procesu je podstatné, aby touto okolností a jejím právním významem nebyl stěžovatel překvapen takovým způsobem, že by se až v rozhodnutí odvolacího soudu dozvěděl o její existenci a jejím právním významu pro věc samu, bez možnosti skutkově a právně protiargumentovat. To však nynější případ nebyl, jak se podává z výše uvedené rekapitulace rozhodnutí vrchního soudu.
12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu