ECLI:CZ:US:2013:3.US.188.13.1
sp. zn. III. ÚS 188/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Paata Otarashviliho, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 sp. zn. 14 To 193/2012 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012 č. j. Nt 603/2012-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného Městským soudem v Tbilisi (Gruzie) byl stěžovatel usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. Nt 602/2012 podle ustanovení §396 odst. 1 tr. řádu vzat do předběžné vazby. Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. 14 To 138/2012 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Krajský soud v Praze shora uvedeným usnesením s využitím §396 odst. 2 tr. řádu podle §71a tr. řádu stěžovatelovu žádost o propuštění z předběžné vazby zamítl. Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodující soudy nedostály nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/10 ze dne 16. 11. 2010, neboť dříve, než bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání, se zabývaly otázkami důvodnosti extradice.
Obecným soudům dále vytýká, že nedocenily intenzitu jeho vztahů k České republice. Zejména Vrchní soud v Praze dal najevo "neodůvodněné předsudky a stereotypy" tím, že bez konkrétní argumentace bagatelizoval význam jeho rodinného života, jakož i podnikatelského záměru spočívajícího v "provozování gruzínského bistra".
Posléze stěžovatel dovozuje, že soudy porušily povinnost jej před vydáním svých rozhodnutí vyslechnout. Absenci slyšení považuje za odporující rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák v. Česká republika, stížnost č. 19970/04, jakož i nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, jmenovitě rozhodování podle §396 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté, a Úmluvou.
Podle §396 odst. 1 tr. řádu platí, že "jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do vazby ...".
Citované ustanovení se co do kritéria "zjištěných skutečností odůvodňujících obavy z útěku" uplatní též ve vztahu k rozhodování o propuštění z předběžné vazby podle §396 odst. 2 tr. řádu.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 (zejm. odst. 5) Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §396 odst. 1 tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "zjištěné skutečnosti odůvodňující obavu z útěku") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §396 odst. 1 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jež se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Úsudek o zamítnutí žádosti o propuštění z předběžné vazby obecné soudy odůvodnily především poukazem na absenci bližších ekonomických vztahů k České republice, jakož i jeho vnitřně nekonzistentními výpověďmi.
Za uvedené situace nelze obecným soudům vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí stěžovatelova útěku dopustily nepřípustné svévole; i kdyby soudy zjištěné skutečnosti byly z hlediska podmínek předběžné vazby hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §396 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných (výše specifikovaných) zjištěních; stížnostní soud přitom argumentaci soudu prvního stupně v jednotlivostech dále rozvedl a posílil. Dostatečně zřejmý závěr, že soudy v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §396 tr. řádu), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Předmětná usnesení nekolidují s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/10 ze dne 16. 11. 2010, neboť obracejí pozornost - jak bylo výše uvedeno - k obavě z útěku stěžovatele a nepředjímají rozhodnutí soudu o jeho vydání, resp. - dokonce - výsledek následného trestního řízení.
Obecným soudům rovněž není namístě vytýkat, že se dopustily kvalifikovaného excesu či libovůle při hodnocení ukotvenosti stěžovatele v prostředí České republiky, jestliže zdůraznily, že svoji výdělečnou činnost ztotožňuje s krátkodobými brigádami, výpomocí manželce "při zprostředkování zakázek pro její živnost kadeřnictví - manikúra", resp. přípravou zahájení činnosti "gruzínského bistra", což - podle jimi uplatněných hledisek - pracovní či podnikatelské vazby, které by stěžovateli bránily v útěku, nepředstavuje.
Stížnostní soud ústavněprávně akceptovatelně reagoval též na stěžovatelovy výhrady stran výslechu v rámci vazebního zasedání (srov. §73d odst. 2 tr. řádu). Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil konstatování, že o osobní slyšení nepožádal a že svoji instanční stížnost odůvodnil natolik "podrobně", že již výslechu nebylo třeba. Stěžovatel současně ani netvrdí, že bylo možné proti napadenému rozhodnutí krajského soudu - v rámci výslechu stížnostním soudem - uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než měl příležitost učinit v písemném odůvodnění své (instanční) stížnosti.
S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu