ECLI:CZ:US:2013:3.US.1880.13.1
sp. zn. III. ÚS 1880/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Rysa, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Palachova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013 č. j. 32 Cdo 388/2013-294, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2010 č. j. 17 Co 451/2007-199 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. prosince 2006 č. j. 13 C 246/94-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 14. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla částečně zamítnuta jeho žaloba o určení neplatnosti výpovědi a zaplacení částky 436 970 Kč s příslušenstvím.
2. Zaplacení této částky se stěžovatel domáhal po městysi Brozany nad Ohří, který s ním v roce 1992 uzavřel mandátní smlouvu, dle níž měl stěžovatel zajistit
investorsko-inženýrskou činnost na stavbě kanalizace Doksany - Brozany. Obec dne 1. listopadu 1993 tuto smlouvu vypověděla. Výše uvedené částka představuje dílem náhradu za neuhrazené faktury a dílem náhradu ušlého zisku. Dle napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sice stěžovatel prokázal naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neunesl však důkazní břemeno v otázce neplatného vypovězení předmětné mandátní smlouvy. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") potvrdil na základě stěžovatelova odvolání rozsudek okresního soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě ušlého zisku, a v části týkající se neproplacených faktur prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Částečné zamítnutí stěžovatelova odvolání odůvodnil krajský soud tím, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, jelikož nesplňovala podmínky platnosti smlouvy, jejíž stranou je obec podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"). Z důvodu neplatnosti smlouvy nemohla být ze strany obce porušena povinnost vyplývající z konkrétního závazkového vztahu, a stěžovatelův návrh na náhradu ušlého zisku je proto neopodstatněný. Stran částky 201 148 Kč, tedy náhrady neproplacených faktur, dospěl odvolací soud k závěru, že nalézací soud nesplnil svou povinnost prokázat dostatečným způsobem (ne)opodstatněnost této části stěžovatelova návrhu, a to přesto, že měl všechny relevantní důkazy k dispozici. Není přitom rozhodné, zda stěžovatel, který nesporně část prací i po obdržení výpovědi provedl, kvalifikuje svůj nárok jako náhradu škody či jako bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud následně odmítl napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání, neboť stěžovatelem nebyly vzneseny žádné otázky, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že soudy neochránily jeho oprávněné zájmy, přestože předmětnou mandátní smlouvu uzavíral v dobré víře. Rozhodující soudy nevzaly v potaz celou řadu stěžovatelem vznesených námitek, např. skutečnost, že žalovaná strana byla po významnou dobu sporu neplatně zastoupena advokátkou. Vyřešení celé věci zabralo obecným soudům 19 let, což je bezpochyby v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v této době dokázaly soudy mimo jiné ztratit celý spis a ani ho řádně nezrekonstruovat. Nejvyšší soud zcela chybně ve svém rozhodnutí uvádí, že stěžovatel podal v roce 1996 novou žalobu, přitom se jednalo pouze o doplnění jeho původní žaloby, navíc k výzvě soudu. Krajský soud pak v napadeném rozhodnutí argumentuje zněním zákona o veřejných zakázkách, přestože žádný takový předpis na území České republiky v době uzavírání smlouvy neplatil. Všechny soudy pak označily předmětnou mandátní smlouvu za absolutně neplatnou dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přestože bylo v řízení postaveno najisto, že smlouva byla uzavřena dle obchodního zákoníku. Tato neplatnost smlouvy, která je dovozována z nesplnění podmínek pro platnost smlouvy, jejíž stranou je obec, dle zákona o obcích, nemůže jít k tíži stěžovatele, neboť ten jednal vždy v dobré víře. Sama obec považuje pak smlouvu za platnou a veškeré práce byly činěny v zájmu obce, která nebyla smlouvou nijak poškozena. Tyto skutečnosti nevzaly obecné soudy vůbec v potaz, čímž neochránily stěžovatelovu dobrou víru a porušily tak čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 90 a čl. 104 Ústavy České republiky. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto přezkoumávat "běžnou" zákonnost či správnost jejich rozhodování. Zasáhnout by v tomto ohledu mohl pouze v případě, pokud by soudy při svém rozhodování vybočily z mantinelů daných ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. Žádné takové pochybení však v projednávaném případě shledáno nebylo a stěžovatel jej fakticky ani nenamítal, neboť svou argumentaci vede většinou v rovině podústavního práva, přičemž obecné soudy se všemi v ústavní stížnosti vznesenými otázkami fakticky důsledně zabývaly. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti tak spočívá v pouhém nesouhlasu a odlišném názoru na zákonné a skutkové hodnocení merita věci. To však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
7. Předně Ústavní soud nemůže zasáhnout v případech porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, aniž by stěžovatel vyčerpal ostatní procesní prostředky [zejména dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], které mu právní řád k ochraně tohoto práva poskytuje. Ústavní soud tedy nemůže nikterak předjímat rozhodnutí příslušného soudu stran přiměřenosti délky předmětného soudního řízení. V této části je tedy třeba ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost, což platí i pro tu její část (zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi mandátní smlouvy), která se obsahově kryje s důvody, pro které bylo stěžovatelovo dovolání zčásti odmítnuto podle §241b odst. 3 o. s. ř., neboť v takovém případě nelze hovořit o mimořádném opravném prostředku, který by mohl být odmítnut z "důvodů závisejících na uvážení".
8. K tomu lze jen navíc dodat, že námitkami otevírajícími otázky týkající se především skutkového stavu nebo výkladu a aplikace podústavního práva (neplatnost právního zastoupení žalované obce či neplatnost uzavřené smlouvy), se obecné soudy důkladně zabývaly a jejich závěry nelze označit za protiústavní. S námitkami stran nezákonného zastoupení žalované obce se vypořádal v dostatečné míře krajský soud (strana 3 napadeného rozhodnutí krajského soudu) a stěžovatel proti tomuto závěru nijak podrobněji nebrojí. V odkazu obecných soudů na ustanovení §39 občanského zákoníku nevidí Ústavní soud porušení žádného ústavního ani podústavního práva, neboť toto ustanovení, zakotvující neplatnost právních úkonů, jež jsou v rozporu se zákony nebo dobrými mravy, prostupuje celým soukromým právem a není tedy rozhodné, podle jakého kodexu soukromého práva byla smlouva uzavřena. Vzhledem k výše uvedenému ustanovení je pak ústavně konformní i závěr o nemožnosti ochrany stěžovatelovy dobré víry, neboť obecné soudy nemohou poskytovat právní ochranu úkonům absolutně neplatným. Výkladem výše uvedených ustanovení podústavního práva tedy nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, nehledě na to, co již bylo uvedeno sub 7 ohledně blanketní části dovolání.
9. K dalším stěžovatelem vzneseným námitkám musí Ústavní soud poznamenat, že v napadeném rozhodnutí krajského soudu nevidí žádný náznak "argumentace zákonem o veřejných zakázkách" a rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahuje žádnou zmínku o "nové žalobě podané v roce 1996", a tudíž je nutné tyto námitky označit rovněž za zjevně neopodstatněné.
10. Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu