ECLI:CZ:US:2013:3.US.1894.13.1
sp. zn. III. ÚS 1894/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Promenco SA, en liquidation, se sídlem rue Sautter 29, c/o Etude Bogdan Prensilevich, 1205 Ženeva, Švýcarsko, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem, AK se sídlem Na Kozině 1438, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 12 To 15/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013 sp. zn. 45 T 17/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž bylo na základě amnestie prezidenta republiky zastaveno trestní stíhání pěti obžalovaných osob.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze zastavil trestní stíhání obžalovaných Ing. Alexandra Nestěry, Ing. Jakuba Doležala, Světlany Klímové, Miloše Luky a PhDr. Zdeňka Ježka pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Trestní stíhání bylo zastaveno na základě čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, neboť od zahájení trestního stíhání dne 20. 5. 2004 uplynulo do 1. 1. 2013 více než osm let. Stížnost stěžovatelky, která v trestním řízení vystupovala jako poškozená, Vrchní soud v Praze zamítl. Soudy obou stupňů vzaly v úvahu, že usnesení o zahájení trestního stíhání z května 2004 bylo zrušeno a pro totožný skutek znovu zahájeno dne 25. 4. 2005, dospěly však k závěru, že tzv. první zahájení trestního stíhání lze považovat za relevantní co do jeho hmotněprávních důsledků.
V ústavní stížnosti stěžovatelka právní závěrům soudů oponovala a jejich výklad o kontinuitě trestního stíhání označila za nepřijatelný.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Postavením poškozeného a jeho procesními právy v trestním řízení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již zabýval. Konstatoval, že i přes širokou paletu procesních práv, kterými poškozený disponuje, může napadnout trestní rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001, N 87/22 SbNU 227, usnesení sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000, U 34/19 SbNU 303). Je tomu tak proto, že na práva poškozeného v trestním řízení je třeba nahlížet pod zorným úhlem čl. 39 a čl. 40 Listiny a jejich výkon sladit s účelem trestního řízení, především jeho veřejnoprávním charakterem a výlučným postavením státního zastupitelství (čl. 80 Ústavy). Pokud jde o čl. 6 odst. 1 Úmluvy, poškozený, který řádně a včas uplatnil proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, je poživatelem práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy z titulu, že se rozhoduje o jeho "občanském právu" (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 99); uvedené však platí pouze za situace, že trestní řízení bylo završeno vynesením odsuzujícího rozsudku (srov. ustanovení §43 odst. 3 tr. řádu - "poškozený ... je oprávněn ...navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit ...škodu").
V projednávané věci nebylo trestní řízení završeno vydáním odsuzujícího rozsudku s případným adhezním výrokem, což vedlo Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka v pozici poškozené nebyla schopna rozhodnutí soudu o zastavení řízení účinně zvrátit. Jak Ústavní soud připomněl v usnesení ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud), kterým odmítl návrh na zrušení ustanovení čl. II předmětného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána neexistuje (srov. odst. 36 a násl.).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu