ECLI:CZ:US:2013:3.US.1896.13.1
sp. zn. III. ÚS 1896/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Rippla, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, směřující proti "rozdílnému rozhodování soudů ve skutkově totožných věcech", konkrétně Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 27 C 415/2009, 47 C 174/2010 a 21 EC 85/2009 a Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 12 EC 146/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, jež byla podána ve věci "rozdílného rozhodování soudů ve skutkově totožných věcech stěžovatele - porušení legitimního očekávání, porušení důvěry v právo - 27 C 415/2009 (nájem září), 47 C 174/2010 (nájem říjen), 21 EC 85/2009 (nájem listopad), 12 EC 146/2009 (nájem prosinec)", se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že "jeho základní lidské právo na stejnost rozhodnutí ve stejných případech, tedy právo na spravedlivý proces bylo porušeno opačným posouzením platnosti nájemní smlouvy v řízeních OS Praha 6: 27 C 415/2009 (září), 47 C 174/2010 (říjen), 21 EC 85/2009 (listopad) a OS Praha 10: 12 EC 146/2009 (prosinec 2009)", a aby "nařídil z tohoto důvodu obnovit řízení ve věci nájmu za listopad a prosinec 2009, a nebo aby konečné rozhodnutí za listopad a prosinec 2009 zrušil a nařídil nové projednání či obnovení těchto řízení".
K tomu uvedl, že v řízení o nájemném za listopad a prosinec 2009 byl neúspěšný, zatímco v žalobě o říjnové nájemné 2009, o níž bylo rozhodnuto naposledy (rozhodnutí bylo doručeno 17. 5. 2013), byl úspěšný, neboť Městský soud v Praze posoudil příslušnou nájemní smlouvu jako platnou, a to na rozdíl od předchozích řízení, kde ji soudy posoudily jako absolutně neplatný právní úkon, ač po celou dobu argumentoval stejně. Uvedenou nejednotností se cítí být stěžovatel zasažen do "předvídatelnosti rozhodnutí", jakož i do práva na spravedlivý proces i do majetku, a stav, kdy ve stejné věci existují protichůdná rozhodnutí, považuje za jiný zásah soudní moci do jeho základních lidských práv.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o část ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení "konečných rozhodnutí za listopad a prosinec 2009", zde byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě 10 dnů uvedl, jaká konkrétní rozhodnutí, specifikovaná spisovou značkou (či číslem jednacím) a datem jejich vydání, mají být zrušena, a odstranil tak vadu návrhu ve smyslu §34 odst. 1 věty třetí zákona o Ústavním soudu spočívající v tom, že nebylo zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá. Dále pak Ústavní soud stěžovateli sdělil, že k ústavní stížnosti je třeba předložit kopii rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu. Současně stěžovatele poučil, že pokud vady svého návrhu neodstraní, může být podaná ústavní stížnost odmítnuta. Uvedená výzva byla stěžovateli doručena dne 1. 8. 2013.
Na tuto výzvu stěžovatel reagoval přípisem ze dne 6. 8. 2013, k němuž předložil kopie rozsudku Městského soudu v Praze (jako soudu odvolacího) ze dne 12. 9. 2012 č. j. 23 Co 288/2012-105 a ze dne 27. 3. 2013 č. j. 28 Co 66/2013-85, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 12 EC 146/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 1. 2012 č. j. 21 EC 85/2009-73 a ze dne 13. 11. 2013 č. j. 21 C 89/2012-54. Vyjma posledně uvedeného rozhodnutí byly ostatní kopie rozhodnutí již ve spise obsaženy, stěžovatel však ani přes předmětnou výzvu neuvedl, jaká (konkrétní) rozhodnutí navrhuje zrušit. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než konstatovat, že stěžovatel vady svého návrhu (v plném rozsahu) neodstranil a že ústavní stížnost v části, kde se stěžovatel domáhá zrušení soudních rozhodnutí, projednat nelze.
Na doplnění možno uvést, že pokud se snad stěžovatel domáhal zrušení výše zmíněného rozsudku městského soudu ze dne 12. 9. 2012 č. j. 23 Co 288/2012-105, byla by ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění do 31. 12. 2013 - viz čl. IV bod 2 zákona č. 404/2012 Sb.), neboť jak plyne ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3836/12, stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno již v roce 2012 a ústavní stížnost byla podána dne 17. 6. 2013. Jedná-li se o (již zmíněný rozsudek) Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013 č. j. 28 Co 66/2013-85, proti tomuto rozsudku samotnému, který byl pro stěžovatele příznivý, nic namítáno není.
Domáhá-li se stěžovatel toho, aby Ústavní soud obnovil řízení či nařídil jejich obnovení "ve věci nájmu za listopad a prosinec 2009", dané návrhové žádání je stejně nejasné jako v prvním případě. Zde však Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad návrhu nevyzýval, neboť ani po jejich odstranění by nebyla ústavní stížnost způsobilá projednání. Ústavní soud totiž není oprávněn nařizovat obecným soudům obnovu (obnovení) řízení, stejně tak jako není v jeho kompetenci, aby sám řízení vedená před obecnými soudy obnovoval. Stěžovatel sice uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti tzv. jinému zásahu veřejné moci, ve skutečnosti však tato směřuje proti rozhodovací činnosti obecných soudů, a tudíž v úvahu připadá pouze postup předpokládaný v §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu [nehledě na to, že petit ústavní stížnosti ani nekoresponduje s ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu