ECLI:CZ:US:2013:3.US.192.12.1
sp. zn. III. ÚS 192/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti Jany Halouzkové, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 2524/2011-267 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010 č. j. 18 Co 133/2008-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručené práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora konkretizovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2007 č. j. 41 C 257/2006-77 tak, že oprávněné osoby (včetně stěžovatelky) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), sice nejsou vlastníky v rozhodnutí uvedených nemovitostí pana Pavla Kohna, avšak mají právo na náhradu za tyto nevydané pozemky.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť nepředložila žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež jako jediné přichází v její věci v úvahu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu - jím označený coby měnící - svým obsahem představoval potvrzení odpovídajícího výroku rozsudku soudu prvního stupně).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předesílá, že v průběhu odvolacího řízení změnila odvolání podané její právní předchůdkyní, a to v tom smyslu, že se již nebránila nárokům ostatních oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. na vydání podílu na předmětných nemovitostech, nicméně poukázala na to, že dotčené nemovitosti měly být fyzicky vydány oprávněným osobám namísto přiznání náhrady za tyto nemovitosti, protože vydání řady z nich nebránila žádná překážka.
Stěžovatelka ve svém návrhu obrací pozornost k ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., a připomíná obsah §212 písm. d) a §212a odst. 1 téhož zákona. Dovozuje, že v předmětném případě zákon stanoví, jakým způsobem se vypořádávají restituční nároky oprávněných osob, a vyslovuje přesvědčení, že tyto nároky by měly být primárně vypořádány vydáním restituovaného majetku a teprve za situace, že tomu není možné, lze přistoupit k vydání pozemků náhradních nebo k poskytnutí peněžitého plnění. Uvádí, že přiznání nároku na vydání sporných pozemků je otázkou podstatnou, neboť nelze očekávat, že by se eventuální náhrada svou výší rovnala více než zlomku jejich tržní ceny. Pozemkovému úřadu a soudům poté vytýká, že se nezabývaly otázkou existence zákonné překážky bránící vydání pozemků.
V další části své argumentace stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že její právní předchůdkyně, paní Berta Schmidtová, byla v roce 1999 zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím právním zástupcem byl posléze ustanoven pan Rainer Unterstaller, který tuto činnost vykonával až do její smrti v roce 2008. Stěžovatelka konstatuje, že podání žaloby a vedení soudního řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je třeba, aby byl takový úkon schválen soudem. Jelikož soud takový úkon neschválil, dovozuje stěžovatelka, nebyl opatrovník, pan Unterstaller, oprávněn udělit procesní plnou moc k vedení řízení jménem paní Berty Schmidtové a v dané věci rovněž nebyl oprávněn jejím jménem podat odvolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Zde je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi (vycházejícími z téhož skutkového a právního základu, resp. sepsanými týmž advokátem), o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že je usneseními sp. zn. III. ÚS 364/12 ze dne 29. 11. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 3610/11 ze dne 6. 12. 2012 jako zjevně neopodstatněné odmítl.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody těchto usnesení jsou stěžovatelce dostupné, a proto postačí na ně jen odkázat.
Lze je shrnout tak, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolná" či excesivní, jestliže rozhodující soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Postačí připomenout, že Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3610/11 ze dne 6. 12. 2012 následující:
Stěžovatelka ve svém podání poukazuje na ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, přičemž však opomíjí tu skutečnost, že jednak nevystupovala v roli žalobce, čímž se nepodílela na formulaci žalobního petitu, a jednak dané ustanovení nezakládá povinnost soudu přisoudit účastníkům něco jiného nebo více. Jedná se pouze o možnost, která náleží do diskrece soudu. V jejím nevyužití nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky, neboť je to především žalobce, kdo určuje předmět sporu. Z předložených listin je přitom zřejmé, že žalobci se v daném případě domáhali přiznání práva na náhradu za pozemky, které jim v rámci restitučního řízení nemohly být vydány.
Výše uvedená dispoziční zásada, vyjádřená v prvostupňovém řízení v ustanovení §153 odst. 2, nalézá svůj odraz v rámci odvolacího řízení v ustanovení §212 o. s. ř. Z ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že tento se možností aplikace citovaného ustanovení zabýval, ovšem oproti stěžovatelce dospěl k závěru, že ani ve výjimečných případech daných ustanovením §212 o. s. ř. nelze věc v odvolacím řízení přezkoumat a rozhodnout nad rámec žaloby. Odvolací soud tak přezkoumal napadený rozsudek pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců, v čemž lze dle náhledu Ústavního soudu spatřovat postup ústavně konformní. Stejně tak lze k obdobným závěrům dospět i při posuzování závěrů krajského soudu stran oprávnění stěžovatelky domáhat se odvoláním pro žalobce lepšího práva.
Odvolací i dovolací soud se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných
soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu