ECLI:CZ:US:2013:3.US.1920.13.1
sp. zn. III. ÚS 1920/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Čopjakové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti výroku II usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 22. ledna 2013 č. j. 26 C 290/2012-26 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2013 č. j. 11 Co 230/2013-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 19. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jsou svévolná, a zasahují tak do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), že ukládají nepředvídatelnou sankci, a jsou proto v rozporu s čl. 1 Ústavy, že byla vydána na základě později zrušeného protiústavního předpisu a jsou formálně i věcně nepřiměřená, čímž porušují čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jde-li o napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, toto je nepřezkoumatelné, a tudíž v rozporu s čl. 36 Listiny.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné bylo zastaveno řízení o žalobě Národní knihovny České republiky, příspěvkové organizace, na zaplacení 990 Kč s příslušenstvím (výrok I) a stěžovatelce jako žalované bylo uloženo podle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 5 114 Kč (výrok II). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve poukazuje na to, že žalobkyně řádně neupomínala vrácení vypůjčené knihy, neboť upomínky zasílala na její bývalou adresu, i když danou změnu ohlásila. Pokud žalobkyně tvrdila, že ji upomínala elektronicky, prokázat to nelze, a ona si není vědoma, že by jí nějaká upomínka došla, což může být způsobeno automatickou filtrací nevyžádané pošty. O existenci žaloby se dozvěděla až ve chvíli, kdy se zpožděním dne 9. 1. 2013 knihu žalobkyni vrátila. Poté žalobkyně vzala žalobu zpět a navrhla, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. V návaznosti na to stěžovatelka obecným soudů vytýká svévoli v jejich rozhodování, způsobenou tím, že v dané věci z materiálního hlediska nešlo o spor, neboť jen zapomněla knihu vrátit, a postačilo by ji upomenout telefonicky nebo prostřednictvím SMS. S poukazem na §142 odst. 1 o. s. ř. uvádí, že zákon výslovně klade požadavek na účelnost podání žaloby, o takový případ ale v dané věci nejde. Jednak knihu vrátila bez souvislosti s žalobou, jednak jí bylo žalováno na peněžité plnění, ač mělo být žalováno na vydání knihy a alternativně - pro případ, že by vydání nebylo možné - na zaplacení, přičemž patrně žalobkyně takto jednala za účelem usnadnit si procesní situaci. Namítá i to, že obecné soudy mechanicky aplikovaly ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť vedly pouze stručnou úvahu o kauzální souvislosti mezi zpětvzetím a dobrovolným plněním, přičemž vyslovuje nesouhlas s názorem, že by se tato otázka měla posuzovat pouze z procesního hlediska. Stěžovatelka upozorňuje, že obecné soudy měly prostor k aplikaci liberačního ustanovení §150 o. s. ř. Dále stěžovatelka namítá nepředvídatelnost jí uložené "sankce", kdy se svou povinností byla konfrontována až v okamžiku, kdy řízení (zatím nepravomocně) skončilo, přičemž tvrdí, že žalovaný by měl nést náklady, byl-li si vědom toho, že je po něm nárok vymáhán, a považuje-li ho za oprávněný. V případě, kdy řízení není projevem spornosti, není důvod rozhodovat o nákladech, zejména ne v případě, kdy soud nemá dostatek podkladů pro závěr, že je žaloba důvodná. Stěžovatelka rovněž namítá nepřiměřenost výše nákladů řízení ve vztahu k výši žalované částky, jež je pětinásobná, a dovolává se zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (vyhlášen pod č. 116/2013 Sb.) s tím, že odvolací soud sice uvedl, že se na věc nevztahuje, protože se jedná o formulářovou žalobu, tento názor však ona nesdílí. Má totiž za to, že žalobkyně svůj postup "rutinizuje" a činí formulářovými ty žaloby, které by jimi být neměly, a to tím, že věcný nárok na vydání automaticky převádí na peněžní pohledávku. Pokud by tomu tak nebylo a pokud by řízení proběhlo včetně dokazování, bylo by řízení unikátní, a nárok na náhradu by byl dán. Tomu, že jde o formulářovou žalobu, nasvědčuje také to, že jde vést jednodušší (příkazní) řízení, rozhodnutí nepodléhá opravným prostředkům a žalobkyně se dopustila technické chyby - nezohlednila to, že má jinou adresu, a tedy individualizované podklady nestudovala, individualizaci postrádá zpětvzetí i vyčíslení nároku. Konečně stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu s tím, že na nastalou procesní situaci mohla reagovat až v odvolání, kde uvedla dle jejího názoru zásadní skutečnost, že ji žalobkyně neobesílala na kontaktní adresu, odvolací soud ovšem otázku správného doručování upomínky neřešil a setrval v "procesním" hodnocení nároku, ačkoliv to má stavět důvodnost žaloby, účelnost nákladů a oprávněnost nároku do jiného světla.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Tyto okolnosti jsou přítomny i v projednávané věci. Zde stěžovatelka v konečném důsledku brojí tomu, že postupem obecných soudů byla zkrácena na částce cca 5 000 Kč. S ohledem na výši této částky je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv významné faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu, kumulace v případě existence mnoha dalších případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nadto uvedená částka představuje (pouze) náhradu nákladů řízení, což věc - zde pak z kvalitativního hlediska, kdy rozhodnutí o této náhradě má vedlejší (akcesorickou) povahu vůči k rozhodování o věci samé - ještě více posouvá mimo rovinu ústavnosti (viz usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10).
7. Vzhledem k tomu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by - i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení, nota bene v bagatelní výši - mohla dosáhnout ústavněprávní kvality, nic takového však nezjistil. Z ústavní stížnosti neplyne, že by uložená povinnost mohla mít zásadní vliv na stěžovatelčinu sociální situaci, nelze prima facie ani dospět k závěru o "přesahu věci", neboť otázku výše náhrady nákladů v (některých) bagatelních věcech řeší judikatura Ústavního soudu (včetně zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena tzv. přísudková vyhláška) i soudů obecných.
8. Podstatou ústavní stížnosti je zejména vyjádření nesouhlasu s názorem obecných soudů, pokud jde o intepretaci a aplikaci tzv. podústavního práva, zejména ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. V jeho rámci stěžovatelka tvrdí, že žaloba nebyla podána důvodně, přičemž vyslovuje nesouhlas s ustálenou judikaturou, že tuto otázku je třeba posuzovat "procesně" (tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), a dále namítá, že mezi jejím chováním (vrácením knihy) a zpětvzetím žaloby není adekvátní souvislost. Vzhledem k tomu, že jde zjevně o polemiku stran věcné správnosti napadených soudních rozhodnutí, opodstatněnost ústavní stížnosti takto být založena nemůže, a to dokonce ani v případě, že by nešlo o bagatelní věc.
9. K argumentu, že by soud neměl posuzovat důvodnost návrhu pouze z procesního hlediska, možno poznamenat, že by pak soud byl nucen jen kvůli otázce náhrady nákladů řízení řešit meritum věci, a za tímto účelem vést i "normální" proces (včetně dokazování), což by vedlo k prodlužování soudních řízení a ke vzniku dalších nákladů; to neznamená, že by soud nemohl např. posuzovat, zda žaloba nebyla podána předčasně, protože pohledávka žalobce nebyla dosud splatná, jak se v ústavní stížnosti uvádí. Tvrdí-li dále stěžovatelka, že o podané žalobě nevěděla, tato skutečnost žádný význam nemá [viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 450/05 (N 69/40 SbNU 685)], není ani (dosud) dána zákonná povinnost žalobce vyzývat žalovaného k plnění před podáním žaloby. Neobstojí tvrzení stěžovatelky vyjádřené v řízení před obecnými soudy ohledně toho, že určité knihy se ve lhůtě nevracejí, když povinnost stěžovatelky vrátit vypůjčenou knihu již plyne přímo z Knihovního řádu Národního knihovny České republiky.
10. Pokud se stěžovatelka vymezuje vůči názoru odvolacího soudu, který neshledal, že by na věc dopadaly závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), pak je z usnesení tohoto soudu patrno, že se danou otázkou zabýval, a na základě konkrétních okolností případu dospěl k tomu, že posuzovaná věc se v několika bodech odlišuje od věci tehdy řešené Ústavním soudem (nešlo o postoupenou pohledávku ani formulářovou žalobu a žalobkyně nebyla podnikatelský subjekt, zabývající se vymáháním pohledávek) a že se tudíž příslušný právní názor neuplatní. Stěžovatelka s těmito závěry polemizuje a současně poukazuje na jiné okolnosti, na jejichž základě vyvozuje opak. Ovšem i kdyby se s ní Ústavní soud ztotožnil, nemohl by současně dospět k závěru, že se jedná o zjevně svévolné nerespektování závěrů Ústavního soud ze strany odvolacího soudu, dosahující i přes tzv. bagatelnost věci takové intenzity, jež vyžaduje zásah Ústavního soudu.
11. Stěžovatelka obecným soudům vytýká i nevyužití tzv. moderačního práva (§150 o. s. ř.), nicméně i touto otázkou se odvolací soud zabýval a mimořádné podmínky pro nepřiznání náhrady neshledal. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná). Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., když aplikace citovaného ustanovení je již svou podstatou výjimečná. Zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
12. Stěžovatelka má dále za to, že náklady řízení nebyly účelně vynaloženy (§142 odst. 1 o. s. ř.), neboť k řízení nemuselo vůbec dojít, pokud by jí žalobkyně řádně upomínala, protože jí zaslala upomínku na neaktuální adresu, a v této souvislosti tvrdí, že je usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť se s touto skutečností nevypořádává. K tomu nutno v obecné rovině uvést, že není povinností soudu výslovně reagovat na každou námitku účastníka řízení, z odůvodnění rozhodnutí by však mělo vyplynout, z jakého důvodu by jí nebylo možné přisvědčit. V daném případě lze vyvodit, že soud možné pochybení na straně žalobkyně neshledal významným, a naopak akcentoval, že stěžovatelka vědomě porušila svou povinnost včasného vrácení knihy (viz její zdůvodnění, že "určité knihy se ... vracejí později"). Povinnost vracet vypůjčené knihy včas přitom nelze odvozovat z očekávané upomínky, když taková povinnost plyne přímo ze zmíněného knihovního řádu, který tím sleduje legitimní cíl knihovnictví platný po staletí - zpřístupnit kulturní statky všem zájemcům podle vymezených pravidel (zde jen pro úplnost možno odkázat na čl. 34 odst. 2 Listiny a s ním spojené ustanovení §4 odst. 6 knihovního zákona). Stěžovatelčino tvrzení, že by knihu vrátila dříve, může být sice pravdivé, ale - s ohledem na výše uvedené zdůvodnění (a povinnost knihy vracet ve stanovené výpůjční lhůtě) neobstojí, stejně jako to, že neobdržela od žalobkyně žádnou elektronickou upomínku, o jejichž zasílání naopak nemá Ústavní soud důvod pochybovat, a to s ohledem na to, o jaký subjekt se jedná. Jde-li o samotnou "účelnost" vynaložených nákladů, lze odkázat na body 8 až 10 tohoto usnesení (srov. výše zmíněnou judikaturu).
13. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu