ECLI:CZ:US:2013:3.US.1932.13.1
sp. zn. III. ÚS 1932/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích u Brna, Bratislavská 25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2009 č. j. 14 Co 534/2008-173 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013 č. j. 26 Cdo 3723/2012-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 20. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu byla stanovena povinnost uhradit Pozemkovému fondu České republiky, dnes Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "vedlejší účastník"), částku 35 097,50 Kč s příslušenstvím.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastník podal na stěžovatele žalobu, v níž se domáhal zaplacení výše uvedené částky, jež představuje dlužné nájemné za pozemky pronajaté na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky soudního řízení. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") vyhověl vedlejšímu účastníkovi a uložil stěžovateli povinnost zaplatit požadovanou částku. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zrušil na základě stěžovatelova odvolání rozhodnutí okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud věc znovu projednal a rozhodl tak, že žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se následně odvolal vedlejší účastník, přičemž krajský soud rozsudek okresního soudu napadeným rozhodnutím změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku s příslušenstvím. Odvolací soud vyhodnotil závěr prvostupňového soudu ohledně neunesení břemena tvrzení vedlejším účastníkem za správný, ovšem nelze jej potvrdit, neboť v průběhu odvolacího řízení vedlejší účastník svou povinnost tvrzení přípustným způsobem splnil. Krajský soud přitom uvedl, že pokud vedlejší účastník v odvolacím řízení uplatňuje skutečnosti, které byly tvrzeny již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, resp. vyšly jinak najevo, pak neuplatňuje nové nepřípustné skutečnosti. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že nájemní smlouva mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem byla uzavřena platně, přitom není právně relevantní, zda stěžovatel pozemky, které byly předmětem nájemní smlouvy, užíval či nikoliv. Nejvyšší soud zamítl stěžovatelem podané dovolání, přičemž uvedl, že pokud vedlejší účastník v odvolání označil pozemky, jež měly být předmětem nájemní smlouvy, neuplatnil nové skutečnosti, neboť v řízení před soudem prvního stupně vyšly tyto skutečnosti najevo z provedeného dokazování, a to z jedné z příloh nájemní smlouvy. K tvrzené neplatnosti nájemní smlouvy Nejvyšší soud uvedl, že tato smlouva je platná a předmět nájmu je v ní dostatečně vymezen, přičemž není nutné, aby byl specifikován tak, jak je to vyžadováno ustanovením §5 zákona č. 334/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že pokud stěžovatel namítal neplatnost z důvodu, že mu pronajímatel neumožnil pozemky užívat, zakládá tato skutečnost stěžovatelovo právo na slevu z nájmu, respektive právo na odstoupení od smlouvy, nemá však za následek neplatnost smlouvy. Pokud nemohl stěžovatel pozemky pro jejich vady užívat, nebyl povinen platit nájemné za předpokladu, že právo na prominutí nájemného uplatnil u pronajímatele nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy došlo ke skutečnostem jej zakládajícím. K tomu však v projednávané věci nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle tvrzení stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník nemohl předložením listiny, jakožto důkazního prostředku, unést břemeno tvrzení, přičemž o rizicích jeho neunesení byl prvostupňovým soudem řádně poučen ve smyslu ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Pokud vedlejší účastník chtěl v žalobě odkázat na tvrzení obsažené v listinách uvedených v příloze, jež měly sloužit jako důkaz, bylo nutné, aby v doplnění svých tvrzení učinil tento důkaz nedílnou součástí žaloby, což se však nestalo. Z výše uvedeného je dle stěžovatele zřejmé, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 občanského soudního řádu v rámci odvolacího řízení přihlédl k tvrzením, která neměla být, jakožto nové skutečnosti, připuštěna. Označení předmětu pronájmu nelze dle stěžovatele rozvádět jako dříve tvrzenou skutečnost, neboť se jedná o nové tvrzení. Dále stěžovatel namítá, že v době uzavření smlouvy byly předmětné pozemky užívány Zemědělským družstvem KLAS - družstvem Starovičky (dále jen "družstvo"), a to na základě dohody uzavřené s vedlejším účastníkem. Po předložení nájemní smlouvy družstvu uzavřel stěžovatel s družstvem dohodu o dočasném užívání náhradních pozemků. Stěžovatel tak namítá, že nájemní smlouva mezi ním a vedlejším účastníkem je neplatná, neboť jejím předmětem je plnění nemožné a vedlejší účastník jednal navíc v rozporu s dobrými mravy, přičemž ani nesplnil podmínky uvedené v ustanovení §663 a 664 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zaplacené nájemné bylo tak pro vedlejšího účastníka bezdůvodným obohacením. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Především je třeba poznamenat, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou faktickým zopakováním námitek uplatněných v průběhu řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se obecné soudy věcně zabývaly a rovněž se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Navíc se jedná především o námitky stran hodnocení skutkových okolností případu. Takové námitky staví pak Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu však dle Ústavy České republiky nepřísluší. Ústavní soud může správnost skutkových závěrů obecných soudů přezkoumávat toliko v rovině dodržení mantinelů stanovených zejména v hlavě páté Listiny. Totéž platí pro námitky ve směru nesprávné aplikace či interpretace norem podústavního práva. Pochybení, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu, nebylo v tomto směru shledáno.
7. První námitka stěžovatele směřovala proti skutečnosti, že vedlejší účastník uplatnil v odvolacím řízení nové skutečnosti, přičemž protiprávnost tohoto uplatňování nových skutečností spatřuje stěžovatel v tom, že vedlejší účastník až v rámci podání odvolání označil pozemky, které byly předmětem nájemní smlouvy. Obecné soudy se s touto námitkou dostatečným a logickým způsobem vypořádaly (srov. str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí krajského soudu) a Ústavní soud tak není povolán jejich závěry jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Totéž platí ohledně námitky v otázce (ne)platnosti předmětné nájemní smlouvy. V tomto směru lze konstatovat, že stěžovatelova tvrzení neodpovídají ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů a pro podrobnosti lze na napadená rozhodnutí odkázat (srov. zejména str. 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu a str. 6 rozhodnutí odvolacího soudu).
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu