ECLI:CZ:US:2013:3.US.1939.10.1
sp. zn. III. ÚS 1939/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Šimka, zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou se sídlem Hradešínská 2362/29, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2010 č. j. 23 Cdo 3707/2008-130 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008 č. j. 30 Co 555, 556/2007-102, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a 3) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou dne 7. 7. 2010 a po výzvě k odstranění vad doplněnou dne 17. 8. 2010, splňující podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze pro údajné porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v několika skutečnostech:
* Obecné soudy prý nesprávně posoudily platnost a povahu kupní smlouvy o prodeji a koupi historického automobilu zn. Dodge, která byla uzavřena mezi Jaroslavem Mejsnarem a Jaroslavem Velkoborským, pokud tuto smlouvu považovaly za smlouvu uzavřenou dle obchodního zákoníku a vůbec se nezabývaly otázkou, zda smlouva byla platně uzavřena. Stěžovatel má za to, že smlouvu nelze pokládat za uzavřenou podle obchodního zákoníku, neboť nebyla sjednána mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti; pokud ji smluvní strany v textu smlouvy výslovně označily jako uzavřenou podle obchodního zákoníku, má stěžovatel zato, že smluvní strany jednaly proti dobrým mravům, s úmyslem znemožnit stěžovateli domoci se svého vlastnického práva. Stěžovatel tvrdí, že vlastníkem automobilu je on sám, automobil prý mu byl zpronevěřen panem Milanem Lavickým, který jej neoprávněně prodal Jaroslavu Velkoborskému a ten jej dále prodal Jaroslavu Mejsnarovi. Stěžovatel tvrdí, že Jaroslav Velkoborský při koupi automobilu od nevlastníka Milana Lavického nejednal v dobré víře, takže kupní smlouva je neplatná.
* Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť za podklad svého rozhodnutí vzaly mj. výpověď Jaroslava Mejsnara, že smlouvu záměrně uzavíral podle obchodního zákoníku, ačkoliv prý "jeho výpověď není přesvědčivá". Obecné soudy prý také neprovedly řádně dokazování znaleckými posudky k prokázání pravosti podpisu stěžovatele na dokumentech ohledně převodu vozidla na Milana Lavického. Tato vytýkaná pochybení obecných soudů prý vedla k tomu, že byl zcela nedostatečně prokázán skutečný stav věci a odůvodnění rozhodnutí je v důsledku těchto vad nedostatečné a nepřezkoumatelné. V těchto důvodech spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces. Vůči rozhodnutí dovolacího soudu neuplatňuje stěžovatel v ústavní stížnosti žádné ústavněprávně relevantní námitky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 8 probíhal pod sp. zn. 8 C 42/2005 občanskoprávní spor mezi stěžovatelem (v občanskoprávním sporu "žalobce") a žalovaným Jaroslavem Mejsnarem o určení, že žalobce je vlastníkem historického válečného vozidla tovární značky Dodge, rok výroby 1944, a spor o vydání tohoto vozidla. Žalobce tvrdil, že je vlastníkem vozidla a požadoval po žalovaném jeho vydání. Toto vozidlo prý předal do úschovy panu Milanu Lavickému před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody za účelem jeho zabezpečení před poškozením a odcizením, avšak pan Lavický vozidlo neoprávněně prodal majiteli autobazaru panu Janu Velkoborskému a ten je následně prodal žalovanému Jaroslavu Mejsnarovi. Rozsudkem ze dne 11. září 2007 č. j. 8 C 42/2005-73 obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2008 č. j. 30 Co 555, 556/2007-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že po doplnění dokazování bylo v řízení prokázáno, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému vozidlu na základě kupní smlouvy ve smyslu ust. §446 obchodního zákoníku. Ve smlouvě se Jan Velkoborský jako prodávající a žalovaný Jaroslav Mejsnar jako kupující ve smyslu ust. §262 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku dohodli, že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem; odvolací soud dále uvedl, že vůle nepodřazovat tento vztah režimu občanského zákoníku byla prokázána též výslechem prodávajícího jako svědka. Protože kupující - žalovaný kupoval vozidlo výlučně za účelem podnikání, měl odvolací soud za prokázané, že žalovaný neměl vůli řídit se při koupi vozidla občanským zákoníkem. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaný věděl nebo vědět měl a mohl, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy není prodávající vlastníkem automobilu a není oprávněn ho zcizit, neboť vycházel z údajů uvedených v technickém průkazu vozidla, v němž bylo uvedeno, že Jan Velkoborský byl držitelem vozidla. Kupní smlouvu odvolací soud po zjištění, že splňuje veškeré náležitosti, hodnotil jako platnou, a proto uzavřel, že předpoklady uvedené v ust. §446 obchodního zákoníku pro nabytí vlastnického práva byly splněny a že žalobce vlastnické právo k uvedenému automobilu neprokázal. Držení předmětného vozidla žalovaným shledal odvolací soud oprávněným, pochybnosti žalobce o dobré víře žalovaného při koupi automobilu nepovažoval soud za důvodné.
Nejvyšší soud České republiky ke stěžovatelově dovolání dospěl usnesením ze dne 26. května 2010 č. j. 23 Cdo 3707/2008-130 k závěru, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je platná a předpoklady pro nabytí vlastnického práva dle ust. §446 obchodního zákoníku byly splněny. Poukázal přitom též na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 112/01, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 44/2007).
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud mohl zvažovat toliko tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí a řízení, která jim předcházela, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že postup obecných soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na konkrétní případ jsou v zásadě záležitostí právě obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy daný rozhodovací proces je stižen vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami); o jaké vady jde, lze zjistit z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené v nalézacím řízení, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
V nyní posuzované věci Ústavní soud žádné takové kvalifikované vady, které by byly způsobilé vést ke kasačnímu rozhodnutí, nezjistil.
Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky, že obecné soudy vadně posoudily platnost a povahu kupní smlouvy o prodeji a koupi automobilu, uzavřenou mezi žalovaným Jaroslavem Mejsnarem a Jaroslavem Velkoborským, a že tuto smlouvu nesprávně považovaly za smlouvu uzavřenou dle obchodního zákoníku. Posouzení povahy této kupní smlouvy obecné soudy věnovaly velkou pozornost a pro svůj závěr si opatřily dostatečné důkazy, které důkladně a přesvědčivě zhodnotily.
Rovněž nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů pokládá Ústavní soud za nedůvodný. Námitka, že "nebyly řádně provedeny důkazy znaleckými posudky k prokázání pravosti stěžovatelova podpisu" na dokumentech o převodu vozidla na pana Milana Lavického, se míjí s předmětem dokazování v tomto sporu, v němž šlo o posuzování zcela jiné kupní smlouvy mezi jinými smluvními stranami.
Ústavní soud konstatuje, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění o dostatečné důkazy, umožňující dospět k přesvědčivému závěru o zamítnutí žalobního nároku.
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu