ECLI:CZ:US:2013:3.US.1942.13.1
sp. zn. III. ÚS 1942/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti BL Landštejn, a. s., se sídlem Zarybník 516, 594 42 Měřín, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013 č. j. 1 Afs 12/2013-30 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2012 č. j. 10 Af 173/2011-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na svobodu podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny základních práv a svobod a dále k porušení principů právní jistoty, ochrany legitimního očekávání, ochrany důvěry občanů v právo a zákazu zpětné účinnosti právních norem.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu. Vyrobenou elektrickou energii dodává společnosti E.ON Distribuce, a. s. Tato společnost za elektřinu dodanou v březnu a dubnu 2011 stěžovatelce uhradila pouze část z vyfakturovaných částek s tím, že jako plátce daně byla povinna z platby odvést odvod z elektřiny ze slunečního záření v souladu s §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Jelikož stěžovatelka považovala předmětné ustanovení za protiústavní, podala proti tomuto postupu stížnost, kterou zamítl Finanční úřad v Českých Budějovicích, jehož rozhodnutí potvrdilo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (tento správní orgán byl ke dni 31. 12. 2012 zrušen a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, které v řízení před správními soudy vystupovalo v postavení žalovaného).
Stěžovatelka následně podala správní žalobu. Krajský soud v Českých Budějovicích řízení o ní přerušil, jelikož Ústavním soudem byl v té době projednáván návrh na zrušení předmětného ustanovení §7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 bylo dané ustanovení shledáno ústavně konformním, pročež byla následně stěžovatelčina žaloba krajským soudem zamítnuta. Stěžovatelka poté neuspěla ani s kasační stížností. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí stěžovatelku odkázal především na citovaný nález Ústavního soudu. V souladu s tímto nálezem se kasační soud zabýval také otázkou, zda zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření nemělo na stěžovatelku tzv. "rdousící efekt", přičemž zkonstatoval, že stěžovatelka toto neprokázala ani netvrdila.
Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V ní předně uvádí, že do fotovoltaické elektrárny investovala značnou sumu peněz a tato investice byla financována úvěrem. Stěžovatelka je přesvědčena, že po přijetí ustanovení o odvodech z elektřiny ze slunečního záření nemůže být zachována zákonná garance, podle níž se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené na její pořízení do patnácti let od jejího uvedení do provozu. Podle stěžovatelky toto ustanovení také vede k oslabení hospodářské soutěže na vnitřním trhu s elektřinou a selektivně diskriminuje vlastníky fotovoltaických elektráren, na které má likvidační dopad. Stěžovatelka je konečně přesvědčena, že ustanovení §7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je retroaktivní a nepřípustně "mění pravidla během hry".
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především podotýká, že všechny stěžovatelčiny námitky již byly zodpovězeny v jí dobře známém a výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž Ústavní soud konstatoval, že předmětná ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů nejsou v rozporu s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud závěry v tomto nálezu učiněné navíc stěžovatelce znovu podrobně zopakoval a srozumitelně vysvětlil. Ústavní soud tedy tímto stěžovatelku na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku kasačního soudu pro stručnost odkazuje. Odkázat je pak samozřejmě nutno i na samotný nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (zejména pak na odstavce 46 a násl., které vysvětlují, proč daná ustanovení nejsou v rozporu se zákazem retroaktivity a principem právní jistoty, a na odstavce 73 a násl., v nichž Ústavní soud zhodnotil, že napadená ustanovení nejsou diskriminační).
Pro úplnost lze uvést, že stěžovatelka nepředkládá žádné okolnosti, které by její situaci specifikovaly a mohly vést k závěru, že daná právní úprava má konkrétně na ni onen "rdousící efekt". V ústavní stížnosti je pouze řečeno, že celá investice ve výši 55 milionů korun byla financována úvěrem a jelikož roční zisk nyní činí pouze 731 349 Kč, garance návratnosti investice do 15 let od uvedení zařízení do provozu nemůže být podle stěžovatelky dodržena. Jak ovšem Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 uvedl (viz odstavce 68 a násl.), předmětná zákonná ustanovení způsobují pouze to, že k návratnosti investic dojde sice v delším, avšak stále v zákoně garantovaném horizontu. Při posuzování ústavnosti předmětných ustanovení pak byla do úvahy brána právě i skutečnost, že v řadě případů byla počáteční investice financována úvěrem. Tímto tedy situace stěžovatelky nikterak nevybočuje, a nezbývá proto než souhlasit s kasačním soudem, že "rdousící efekt" prokázán v projednávané věci nebyl.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu