ECLI:CZ:US:2013:3.US.1948.13.1
sp. zn. III. ÚS 1948/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem ve Smiřicích, Zahradní 483, proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. února 2013 sp. zn. 0 Nt 942/2012 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2013 č. j. 12 To 128/2013-37, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 21. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo o rozhodnuto o tom, že se zahlazuje stěžovatelovo odsouzení vyslovené mu rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 13. listopadu 2008 sp. zn. 5 T 162/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2009 sp. zn. 8 To 130/2009.
2. Zmíněnými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným, že spáchal trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to ve formě spolupachatelství ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu tří let. Podle ustanovení §53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 250 000 Kč, a pro případ, že by tento trest ve stanovené době nevykonal, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Stěžovatel peněžitý trest vykonal dne 26. března 2010. Dne 25. září 2012 podal stěžovatel žádost o zahlazení shora uvedeného odsouzení. Usnesením městského soudu ze dne 6. února 2013 sp. zn. 5 T 162/2008, ve spojení s unesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 3 To 136/2013 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je podle ustanovení §368 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), účasten amnestie na základě rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (dále jen "amnestie"). Podle čl. IV odst. 1 písm. b) amnestie byl stěžovateli prominut podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce trvání dvou roků, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem výše uvedenými rozsudky obecných soudů. Dne 15. února 2013 vydal Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") usnesení sp. zn. 0 Nt 942/2012, v němž na základě ustanovení §363 a násl. trestního řádu a §105 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") bylo zahlazeno odsouzení stěžovatele k výše uvedenému peněžitému trestu 250 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. května 2013 č. j. 12 To 128/2013-37 tak, že usnesení okresního soudu zrušil a rozhodl, že podle ustanovení §105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku se zahlazuje odsouzení, které bylo stěžovateli vysloveno rozsudky v původním trestním řízení. Ke zrušení usnesení okresního soudu přistoupil krajský soud, jelikož je dle jeho názoru nutné na základě ustanovení §105 odst. 5 a 6 trestního zákoníku zahladit vždy celé odsouzení, nikoli jen jeho část, která se vztahuje jen k některému z více trestů uložených vedle sebe.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle tvrzení stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že oba soudy, které vydaly napadená rozhodnutí, nesprávně aplikovaly čl. IV odst. 3 amnestie, podle kterého mají být dle stěžovatele zahlazeny všechny jemu uložené tresty tak, aby se na něj dle uvedeného ustanovení hledělo jako na osobu, která nebyla odsouzena. Stěžovatel toto ustanovení interpretuje v tom smyslu, že se má vztahovat na veškeré tresty, tedy i na jemu uložený peněžitý trest ve výši 250 000 Kč. Podle stěžovatele tedy soudy "neaplikací" příznivějšího výkladu, určeného na základě zásady in dubio pro reo, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Krajský soud se navíc s touto argumentací řádně nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí břemenem nepřezkoumatelnosti. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se již zabýval totožnou stěžovatelovou argumentací v usnesení ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 1912/13, přičemž na závěry tohoto usnesení lze beze zbytku odkázat, neboť jsou stěžovateli známy. Nad rámec textu uvedeného usnesení lze toliko poukázat na skutečnost, že zásadu in dubio pro reo lze aplikovat pouze na otázky skutkové, a nikoliv právní (otázky kolize a výkladu právních předpisů), u nichž ve světle zásady iura novit curia určují na základě obecně uznávaných interpretačních metod výklad právních předpisů obecné soudy.
7. Ústavní soud nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí s argumentem ohledně nutnosti aplikace čl. IV odst. 3 amnestie nevypořádal, jelikož tak dostatečným způsobem učinil na s. 3 napadeného rozhodnutí. K porušení práva na spravedlivý proces, v důsledku tzv. opomenutých námitek, tedy ve stěžovatelově případě nedošlo.
8. Jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že dle jeho názoru obecné soudy ani nemohly stěžovatelově žádosti vyhovět, neboť otázku dopadu amnestie na stěžovateli uložený peněžitý trest již v minulosti pravomocně rozhodl městský soud usnesením ze dne 6. února 2013 č. j. 5 T 162/2008-21101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 3 To 136/2013.
9. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu